Mělník » Kázání

Kázání

Vítejte na stránce kde jsi můžete přečíst kázání

 

 

 

 

Bohoslužby Mělník 11.9.2016  16. neděle po sv. Trojici

 

Preludium: a celý varhaní doprovod Marie Kejřová

 

Píseň: 549, 1 Chvaliž Hospodina

 

Introit: Ž 145, 1 + 10 – 13 + 17 – 18 + 21 

 

Pozdrav: … + apoštolský pozdrav 

 

Píseň: 111 Slavit budu Boha svého

 

Modlitba: 

 

Čtení: Lk 1, 46 – 55 

 

Dětí do NŠ vyslání: Samuel 

 

Píseň: 671 Dej mi Pane bdělé srdce

 

Text: 1 .Sam 1, výběr + 2, 1-2 

 

Kázání: 

 

Modlitba: 

 

Píseň: 171 Buď Pánu čest

 

Oznámení: 

 

Přímluvy + MP: 

 

Poslání: 2. Tim 1, 7 - 10 

 

Požehnání: 

 

Píseň: 685 I když se rozcházíme

 

Text: 1 .Sam 1,1a + 2 + 4 – 17 + 26 – 2, 1 výběr + 2, 1-2

 

Kázání: 

 

Milé sestry, milí bratři,

 

od ponížení k vyzvednutí, nebo také od trýzně

 

k radosti. I jinak by se ten příběh mohl jmenovat. Radost,

 

vykoupená bolestí. To vše ve vztahu k Chaně. Také

 

nechápavý manžel. Jak je slyšet, tak to ve vztahu

 

k Elkánovi. A docela dobře také zaslepený, necitlivý

 

farář. To zase ve vztahu ke knězi Elímu. A vedle mnoha

 

jiných možností i tu, která nejvíce vypovídá o Božím díle,

 

která ukazuje k Božímu zájmu o člověka. Bůh vyslyšel.

 

Takový totiž význam - vedle několika jiných možností –

 

má jméno Samuel. Bůh vyslyšel modlitby Chany. Už se

 

nemohl dívat na její ponížení, na to, jak se jí druhá

 

Elkánova žena Penina vysmívá, jak Chanu zasahuje na

 

nejcitlivějším místě ženy. V neuskutečněném mateřství. A

 

Bůh se smiloval. Tak to vyznává Chana svým jménem.

 

Ale nepředbíhejme. Máme před sebou dvojí

 

nepochopení, které Chana prožívá. Nejdříve

 

manželovo. Elkána svoji ženu miluje. A dává jí to najevo.

 

Dvojnásobný díl z obětí. A Chána pláče a nejí. Chtělo by

 

se na Elkánu křičet: „Copak jsi slepý? Copak neznáš svoji

 

ženu? Copak nevíš, že takové trápení neuklidíš ze světa

 

zvýšeným množstvím jídla, věcí, darů a nevím, čeho

 

ještě? Vždyť ona sdílí spolu s ostatními víru, že na ni Bůh

 

zanevřel, že ji zatratil, zavřel její život. Copak tomu

 

nerozumíš?“ Ne, Elkána nerozumí. Jeho několikeré proč

 

a téměř uražené a nafoukané: „Což já pro tebe

 

neznamenám víc než deset synů?“ to říká jasně.

 

Promiňte mi, přítomní muži bratři, ale býváme někdy my

 

muži zaslepení sami sebou, svou důležitostí, svými

 

myšlenkami a plány, svým pocitem, že jsme nade všecko,

 

že máme všechno přece v rukou a že nad nás není. A že

 

tedy naše ženy a partnerky a spolupracovnice a vůbec

 

ženy kolem nás z nás budou trvale vedle. Že už nic víc

 

než to, co mají od nás a nikoho jiného než nás potřebovat

 

nebudou. Že jim zcela naplníme jejich ženský život. A

 

ono ne. Ne, Elkána pro svou ženu Chanu neznamená

 

víc než deset synů. Nerozumí té citlivé ženské duši, tak

 

dlouhodobě zraňované na místě nejcitlivějším. Pocit

 

Bohem zavržené ženy je silnější než pocit zajištěné

 

manželky. Vždyť požehnáním od Hospodina jsou děti, to

 

ví již žalmista. A Chaně je to požehnání upřeno. Copak to

 

můžou nahradit nějaké dary nebo dokonce sám manžel a

 

jeho přízeň? Nepochopení. Zklamání. Co ještě víc může

 

Chanu potkat?

 

Jde za knězem. Je v chrámu a modlí se k Bohu.

 

Usedavě pláče. Ani nepotřebuje hlas. Anebo ji již hlas

 

zklamává. Modlí se její srdce a její duše, která je hořká.

 

Ta křehká, zranitelná duše se v ní modlí spolu s jejím

 

bolavým srdcem. Modlí se celé její nitro, až se chvěje

 

tělo. Rty se sotva pohybují. Bylo to na tehdejší dobu velmi

 

neobvyklé. S Bohem hovořil jen kněz. A hle, zde žena

 

hovoří s Bohem. Ten nepotřebuje lidský hlas, nepotřebuje

 

přesně formulovaná slova a věty a souvětí. Tomu je to

 

otevřené srdce dostačující. Ano, milé sestry a milí bratři,

 

Bůh slyší víc, než jen co říká náš hlas, za slovy je víc než

 

jen ta písmenka, z nichž jsou slova poskládaná. S Bohem

 

mluvíme, i když koktáme a dokonce i když mlčíme. On

 

slyší naše mlčení, které je pro něj hlasitější, než jakákoliv

 

nahlas a zřetelně formulovaná slova. Možná jsme prožili

 

chvíle, kdy nám slova chyběla, kdy jen kdesi uvnitř

 

všechno v nás křičelo, bouřilo se nebo bylo svíráno.

 

Možná prázdnota, možná zoufalství, příčin mohlo být

 

mnoho. U Chany je to bolest z nenaplněné touhy po

 

plném ženství. Dnes by ta žena mohla přijmout jinou

 

cestu, aby její život byl naplněný. Společnost není

 

zaměřená tak, že jen manželství a mateřství je tím, co

 

ženu naplní. Adopce, pěstounská péče, angažmá

 

v sociální práci, péče o člověka s postižením, niterný život

 

víry a mnoho jiného. Dnes si málokdo myslí, že když

 

žena nemá dítě, tek se od ní Bůh odklonil a nepožehnal jí.

 

Tehdy tomu bylo jinak. Chanina touha po synovi je

 

nekonečná. Všeho je schopná se zříci. I toho

 

nejcennějšího, co jediné může sejmout její ponížení, co

 

může naplnit její život. Je připravena odevzdat Bohu to,

 

co chce tolik mít. Svého syna. Dar, který člověku dočasně

 

svěřuje Bůh, aby řekl, že je dárcem života, žehná životu,

 

zachraňuje jej. A ten farář Elí kouká a kouká na její

 

pohybující se ústa a není schopen kapky empatie,

 

zůstává ve svých představách o věci, možná ho ani

 

příběh nějaké Chany nezajímá. Myslí třeba na to, aby

 

všechno dobře dopadlo a nic se nestalo, co by průběh

 

obětí narušilo. Při obětech nebylo neobvyklé, že se

 

někdo opil. Tak, a má to. Je to jistě i Chanin případ. „Tak

 

už toho pití nech a jdi domů. Jak dlouho chceš být opilá?“

 

Asi bych, milé sestry a milí bratři, v tu chvíli změnil

 

obětiště nebo si našel jiný kostel nebo bych Elímu

 

doporučil jiné zaměstnání. Zkrátka poslouchat faráře,

 

kterému chybí zrnko empatie, porozumění, lidské

 

blízkosti, který je třeba brilantní v teologii nebo liturgii

 

nebo v přípravě obětí, ale nemá zrnko porozumění pro

 

lidskou bolest, trápení, pro odlišnost lidských cest, tak to

 

bych tam tedy nechodil. Předběhněme domu a

 

poslechněme si slova Krista Pána: „Milosrdenství chci, ne

 

oběti“. Ale Chana nám tu dává lekci trpělivé víry a důvěry.

 

Trpělivě a v důvěře knězi Elímu vysvětluje, jak před

 

Hospodinem vylévala svou duši. Připomeňme si 42. žalm:

 

„Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po

 

tobě, Bože. Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se

 

smím ukázat před Boží tváří? Slzy jsou chléb můj ve dne i

 

v noci, když se mne každý den ptají: Kde je tvůj Bůh?

 

Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se

 

v čele zástupu brával k Božímu domu…“ Channa vylévá

 

duši. Nelze to říci citlivěji, výstižněji. Chana hovoří o

 

hloubce své bolesti, o svém vztahu k Hospodinu. Mluvila

 

s Bohem ze své velké beznaděje a bolesti. Silněji říci to

 

snad ani nejde. Jak jí nejprve Elí nerozuměl, jak mohla

 

být zklamaná, tak jí nyní rozumí. Elí to zkrátka pochopí.

 

Ano, i kněz to pochopí. Sice ne hned, ale pochopí. „Jdi

 

v pokoji a Bůh ti dá, zač jsi tak naléhavě prosila“. Úleva.

 

Radost, zatím ještě tichá.

 

Tedy na začátku bylo dvojí zklamání. Manžel

 

zklamal a kněz zklamal. Někdo však nezklamal. Ten,

 

který nikdy nezklame. Který je vždy na straně trpících a

 

zraněných, bolavých a vysmívaných, plačících a

 

vyřazených. Hospodin Bůh nezklamal. Milé sestry a milí

 

bratři, Hospodin Bůh nezklamal. Hospodin Bůh nikdy

 

nezklame. Je vždy při díle lásky a milosrdenství, i když ho

 

člověk nevidí, neslyší…

 

A Bůh dal. Nezapomněl. Vyslyšel. Nejistoty, žal a

 

trápení nejsou nekonečné. Narodil se Samuel. Jedna

 

z nejvýraznějších a nejvýznamnějších postav Božího lidu.

 

Znamení Boží záchrany pro Chanu i pro celý Boží lid. Bůh

 

nikdy nezapomíná. Slyší a podle své dobré vůle vyslýchá.

 

I dnes. Mnohdy jinak, než si přejeme, mnohdy nečekaně,

 

ale i jinak a nečekaně je dobře. Protože to je z Boží

 

lásky.

 

A to Boží rozpomínání se netýká jen jednotlivců,

 

netýká se jen Chany tehdy, týká se i dnes mnoha, mnoha

 

jiných. Boží rozpomenutí, Boží slyšení jde dál. Bůh se

 

smiloval, vyznává Chana svým jménem, jak jsem před

 

chvílí řekl. A Chana se raduje. Zpívá chvalozpěv. „Mé

 

srdce jásotem oslavuje Hospodina…“ Chvalozpěvem

 

chválí Pána.

 

A Bůh se smiloval. „Duše má velebí Hospodina…že se

 

sklonil ke své služebnici…ujal se svého služebníka

 

Izraele…pamětliv svého milosrdenství“. Tak zpívá svůj

 

chvalozpěv Marie, matka Pána Ježíše Krista. Bůh se

 

smiloval nad člověkem, nad světem. Poslal mu Spasitele.

 

Ne jednoho z proroků, byť z největších, jako Samuele.

 

Jediného a jedinečného svého Syna. To smilování prošlo

 

smrtí na kříži i hrobem. To smilování vyvrcholilo

 

vzkříšením. Bůh se smiloval a smilovává. Nad ženami,

 

které nenašly partnera a nemají děti, nad muži, kteří

 

nerozumí svým ženám, nad ženami, které bolí

 

neporozumění jejich nejbližších, nad faráři, kterým pro

 

samu učenost a lpění na zákonech chybí empatie a lidská

 

blízkost i nad těmi, kteří s důvěrou přichází do kostelů a

 

za faráři a zklamaně odchází, Bůh se smiloval a stále

 

smilovává nad tebou i mnou, nad člověkem, lidmi, jako

 

jsme my. Bůh se smiloval a smilovává nad svým

 

stvořením.

 

Milé sestry a milí bratři, Bůh vyslyšel a smiloval se i

 

nad námi. Naše srdce jásotem oslavuje Hospodina. Naše

 

duše velebí Pána. Naše srdce jásotem oslavuje

 

Hospodina. To je ale krásná neděle, to je ale radostný

 

život, nemyslíte? Amen