Kázání 15.3.2020

Pro nekonané bohoslužby 15. 3. 2020

Miroslav Erdinger

Text: Iz 35

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

takový text v dnešní době, plné nejistot a obav? Tak se ptáme téměř ironicky: a kdy už to bude, kdy se to stane? Kdy konečně starosti a nářek budou prchat z našich domácností, rodin, z našich vztahů, z našeho kostela a sboru, z našich srdcí, kdy opustí naše duše, kdy přestanou stát v cestě radosti a naději, kdy se dají na útěk? Vždyť až dosud jsou v různých podobách a z různých příčin usazeny víc než pevně v nás i kolem nás. Kdy už konečně pomine to současné nebezpečí zákeřné nemoci? Starosti nám nedají spát, nedají nám usnout, v noci nás probouzejí a ráno ženou z postele. Pláč se mnohdy mění v nářek, projev bezmoci a sevření, kdy člověk neví jak dál, kudy se vydat a kde vzít síly na jakékoliv řešení, nedá se zastavit, pláč ten věrný průvodce ublížených a zklamaných, pozůstalých a opuštěných, pláč ten v srdci věčně tryskající pramen vody slané, jehož slanost však ani neochucuje ani nekonzervuje, jen propaluje nové a nové vrásky do kdysi jemné kůže. Kdy, kdy konečně se nářek a starosti dají na útěk?

Co to tady ten prorok povídá? Rozumí té situaci, která obklopuje Boží lid? Vždyť na začátku hovoří o poušti a suchopáru. Pustá, chaotická krajina, místo, kde se nedaří ničemu živému. Poušť. Vzniklá jako důsledek lidské svévole, lidské touhy postavit se na Boží místo a rozhodovat jen podle vlastního úsudku nebo zdravého rozumu nebo jen svévolně, tak aby si člověk řekl: „Nic a nikoho nepotřebuji, ani Boha nepotřebuji, nemusím se ničím řídit, sám sobě jsem kritériem.“ Touha být jako Bůh, kterou známe již ze začátku bible: „Had ženu ujišťoval: Nikoliv nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho, tedy ze stromu, který je uprostřed zahrady a jehož plody Bůh zakázal jíst, pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh, znát dobré i zlé“. Gen 3,5. Být jako Bůh. Touha po bohorovnosti. Tato touha žene člověka do pouště, důsledkem této touhy a především jejím uskutečňováním je poušť nebo také spoušť. Člověk ve snaze být jako Bůh stává se tvůrcem suchopáru, pouště, chaosu. Ale jak vidíme, tato touha i její uskutečňování provází člověka od zrození, od prvních pohybů nového života. Provází to stvoření, o němž je také řečeno: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ A Stvořitel dává stále znovu a znovu nový život, drží jej, nese jej, nezapuzuje, nenechá zahynout. „Na útěk se dají starosti a nářek.“

Přestože Hospodin život nese, drží jej, nezapuzuje své stvoření, přesto je zde řeč o soudu, o pomstě, se kterou přichází Bůh. Soud ani pomsta ovšem nejsou vyhlašovány nad nějakým konkrétním člověkem a na druhé straně ani se o něm nehovoří jen obecně. Je vyhlašován nad určitou docela konkrétní situací. A to je právě ona poušť, místo lidské bohorovnosti. Místo, kde se dobře daří starostem a nářku. 

Milé sestry, milí bratři, řekli bychom, když je tedy to místo tak zlé, tak bolavé, kde se tolik daří všemu zlému, bolestem a slzám, vinám a selháním, tak ať to všechno Bůh zničí. Vždyť to pro něho nemůže být žádný problém. Zničit, vymýtit vše bolavé a trýznivé, vymýtit příčiny starostí a nářku a udělat z tohoto světa jakýsi předstupeň nového ráje. Zničit poušť, zničit suchopár, zničit místa touhy po bohorovnosti, ta místa lidského chaosu. Jenomže ten suchopár a ta poušť, to jsou místa, kde přece žije Boží stvoření, člověk. Místa, která díky porušenosti Božího stvoření vznikla a trvají. Bůh není nositelem myšlenky, když se kácí les, padají třísky, Bůh se netěší, že spolu s vaničkou vylije i dítě. „Na útěk se dají starosti a nářek.“

Ta dnešní kapitola začíná proti našemu očekávání. „Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím.“ Tedy nová naděje nejen pro tu konkrétní situaci pouště ale především nová naděje pro člověka. Poušť, která vznikla jako důsledek lidské bohorovnosti, lidské svévole, lží, polopravd, panovačnosti, ta se změní v Hospodinovu zahradu, ve které je možné se setkávat s Hospodinem a jeho slávou. Jak si v tuto chvíli nevzpomenout na Zjevení Janovo, kde když se hovoří o nové zemi a novém nebi, to nové je především, že Bůh bude bydlet uprostřed lidí. Nebudou kostely ani žádná zvláštní místa setkávání s Hospodinem. To nové bude Boží bezprostřední přítomnost. Zde v Izaiášově proroctví je to jakýsi první dotek s novou zemí. Louka plná květin. Kdo se kdy rozhlížel po takové pozdně jarní nebo letní louce, kdo viděl louku plnou kopretin, lemovanou vlčími máky, kdo se do takové louky položil a díval se do nebe, poslouchal bzučení hmyzu, kdo uprostřed takové louky přemýšlel o svém životě, kdo v takovém místě hledal spojení s Bohem a kdo ho nalézal, ten ví velmi mnoho o radosti ze života, radosti, vykupované starostmi a nářkem. Ví velmi mnoho o trvalé radosti, znova a znova přicházející tak, jako každé jaro přichází na louku nový život.

Bůh s člověkem. Člověk na cestě k Bohu. Člověk procházející změnami, člověk v hříchu, ve svém pádu a přesto člověk v obecenství s Bohem. Jak tomu porozumět? „Hle váš Bůh přichází s pomstou. Bůh, který odplácí, vás přijde spasit“. Až nás to slovo pomsta vyleká. Nic jiného se ovšem nedá čekat. Provinil ses, člověče, zhřešils, svoji bohorovností vytváříš kolem sebe suchopár a poušť, tedy Stvořitel tě bude trestat. Pomstí se. Až na nás jde strach. Pomsta. To slovo nemáme rádi, straší nás. Pryč s ním. Přináší jen zlo a rozšiřuje suchopár a poušť. To slovo se nám vůbec nehodí k Pánu Bohu. Mstí se lidé a to ještě zlí lidé. Jak ovšem vypadá ta Boží pomsta? Bůh přijde spasit. Zachránit. Vy všichni, kteří nemáte dostatek důvěry v Boží konání, všichni, jejichž víra se otřásá v základech, vy všichni, kteří se domníváte, že slova prorokova jsou pouhou iluzí, vy všichni, kteří jste již propadli starostem a nářku, kteří nemůžete dál, kteří jste v sevření, bolestech a pláči, nejistotách, a třeba i touhy po pomstě nebo alespoň nějaké satisfakci, kteří nevidíte východisko nebo vidíte jen cestu zmaru, především vy slyšte: „Hospodin, váš Bůh, vás přichází spasit. Jen buďte silní, rozhodní, nebojte se.“ Z každé situace je východisko. Jestliže věříte v Boha, jestliže s Bohem ve svých životech počítáte, pak přijměte potěšení. Nebojte se. Bůh vás přichází zachránit. Bůh s vámi počítá, Bůh vás potřebuje pro tento život, před ním máte velikou cenu! Cenu, která je daná křížem Kristovým. Cenu, kterou Bůh platí svým Synem. Máte pro tento život, do kterého jste byli postaveni, který nemůžete vynechat, ať je jakkoliv nesnadný, ať je to jakákoliv poušť a suchopár, máte pro tento život vidět a slyšet, že Bůh vás zachraňuje. Všechno je připraveno a děje se to, Boží spása se děje, i když to ještě mnozí nevidí a neslyší. Jsou ochromeni starostmi a nářkem, jsou ochromeni bolestí, jsou vykolejeni, jsou mimo porozumění aktuálnímu dění. Ale jejich oči budou otevřeny a jejich uši uslyší. Přijde čas, kdy bude stržen zákal z jejich očí a rouška z jejich uší i obličejů. Němí budou hlasitě jásat a chromí budou poskakovat. Všichni uvidíme, proč se dnes dějí věci, jak se dějí, i když jim nerozumíme, sobě nerozumíme, druhým lidem nerozumíme a Pánu Bohu také nerozumíme.

Máme ovšem jedno nové, jsme dál, než byl prorok Izaiáš. Již jsem to zmínil. Víme o Pánu Ježíši Kristu. V jeho době a skrze něj se prorokova vize splnila. Ježíš odpovídá Janu Křtiteli do vězení: „Slepí vidí, hluší slyší, chromí chodí a chudým je zvěstováno evangelium.“ To přišlo s Pánem Ježíšem Kristem. Právě a jen ve světle Ježíšova díla, jeho slov i činů, lze přijmout a pochopit i smysl zaslíbení nového života, smysl slov o spáse, kterou Bůh přináší.

Milé sestry, milí bratři, na začátku jsme se ptali, kdy to bude, kdy se to stane, že se na útěk dají starosti a nářek. Ale – není tato otázka projevem nepochopení díla Kristova uprostřed nás a s námi? Bůh nás přece přišel spasit. Bůh k nám přišel ve svém Synu Pánu Ježíši Kristu. Své starosti a svůj nářek mu můžeme odevzdat. S ním můžeme začít a stále začínat nově a jinak. Když nás někdo zklamal a kde vzít sílu žít – hle vezmi vážně Krista. On nezklamal. On pro tebe umřel. Když jsme sami zklamali a kde vzít odvahu dívat se druhým do očí nebo na jejich trápení – hle vezmi vážně Krista. On se na tebe dívá z kříže. Bez výčitky. Se slovy „je dokonáno“. I pro tebe. Když procházíme obavami a nejistotami, co bude s našimi životy, když na nás doléhá tíha šířící se nákazy – hle vezmi vážně Krista. Když nemůžeme a nevíme jak dál – hle vezmi vážně Krista. On tě vede dál. Je stále platné to andělské slovo při Kristově narození – narodí se dítě a dáš mu jméno Emmanuel tzn. Bůh je s tebou, nenechá tě zahynout. Vede tě z kříže přes otevřený hrob do nového života. Nově můžeš začít již dnes. S důvěrou v Krista Pána můžeš vykročit přes poušť a suchopár současných nejistot, na rozkvetlou louku Boží lásky. Také ve víře, že ti, kteří na poušti a v suchopáru ještě zůstávají, si s Kristem svoji cestu na rozkvetlou louku také najdou. Máme dobrou naději, že se na té louce všichni setkáme. Amen.