Kázání 10. 4. 2020 Velký pátek

Bohoslužby Mělník, nekonaly se – nouzový stav – přes internet, per mail, osobně…

Velký pátek 10. 4. 2020

Miroslav Erdinger

Varhanní doprovod Eliška Erdingerová

Vstupní píseň: 308 Jezu Kriste

1. Jezu Kriste štědrý kněže, s Otcem s Duchem jeden Bože,

štědrost tvá jest naše zboží z tvé milosti.

2. Ty jsi v světě bydlil s námi, tvé tělo trpělo rány.

Za nás, za hříšné křesťany z tvé milosti.

3. Tys ráčil v nás přebývati, chléb vezdejší chtěl´s náš býti,

chtě nás tudy obživiti z tvé milosti.

4. Ó tvá dobroto důstojná, ó k nám milosti přehojná.

Dáváš nám bohatství mnohá z své milosti.

12. Chvalme Ježíše milého, pro nás zde potupeného.

Život věčný máme z něho z též milosti.

Introit: Filip. 2, 8-11

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes jeVelký pátek. Soustřeďujeme se ke Kristovu kříži.Každý z nás svádíme své vnitřní zápasy. Ve chvíli, kdy prožíváme samotu, kdy se zdá, že jsme v ní opuštěni, smíme zaslechnout zlomek zvěsti velkopátečního příběhu. Náš Mistr a Pán sváděl svůj největší vnitřní zápas. Byl v něm zcela opuštěn. Onu opuštěnost vzal za nás na sebe. Hle, Ježíš je v našich zápasech s námi. Byl opuštěn, abychom my nebyli v našich zápasech opuštěni. Je v nich s námi. Vítám vás při setkání u Kristova kříže a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen

Píseň: 320 Ó hlavo plná trýzně

1. Ó hlavo plná trýzně, běd, ran i soužení,

Ty zřídlo Boží přízně, z níž spása pramení;

Ó hlavo ozdobená ctí, slávou z výsosti,

jak velká stihla změna tě lidskou hříšností.

2. Tu tvář, tak ušlechtilou, že hříšník se jí bál,

Teď bezohlednou slinou s výsměchem poplival.

Jak pohasly tvé oči, jak rty tvé zsinaly,

Proč tě tak krutě mučí, zač tě tak ztrestali?

3. Tvé břímě mé jsou hříchy a já jsem zavinil,

Zač Beránku ty tichý, tak tvrdě trestán´s byl.

Ježíši, spásy zdroji, své milosti mi přej

A pro tu lásku svoji mne za hřích netrestej.

4. Můj Pane v tuto chvíli dovol mi s tebou být,

Když mizí tvoje síly, nechci tě opustit.

Až chladná smrt tě zajme a obestře tě tmou,

Já chci tvé tělo Pane, horoucně obejmout.

5. Vždyť jestliže v tvých ranách se, hříšný, najít smím,

Pak ani v smrti branách tu radost neztratím.

V tvé smrti život přijmu a krev tvá nevinná,

Ta zahladí mou vinu, má spása jediná.

6. Mé díky přijmi vřelé nejdražší Příteli!

Má duše, dokud v těle, v tobě se veselí;

A když čas rozdělení i mně se přiblíží,

Mým mocným, potěšením, buď smrt tvá na kříži.

Modlitba:

Čtení: Gen 32, 23-33

V té noci Jákob vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a přebrodil je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." Jákob však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob." Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." A Jákob ho žádal: "Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Penúel (to je Tvář Boží), neboť řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život." Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.

Píseň: 331 Má víra pohlíží

1. Má víra pohlíží, Beránku na kříži, do tvých těch ran;

Krev, jež se prýští z nich, kéž i můj smaže hřích,

bych s tebou v nebesích měl věčný stan.

2. Sil ty mne Pane sám, ať v mdlobách neklesám,

Bych tvým vždy byl!

Ó přijmi oběť chval, že´s za mne život dal,

A dej bych miloval tě ze všech sil.

3. Bludištěm života, kde hříchu mrákota, kde žal a sten,

Mé slzy stíraje, rač vést mě v ty kraje,

Kde pravá vlast má je, kde věčný den.

4. Až vážný smrti mrak můj navždy zastře zrak,

ty při mně stůj!

Od zlého vyprosti, a přijmi z milosti do věčné radosti

Text: Mt 26, 36-46

Kázání:

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

co je potřebné, když na člověka dolehne zármutek a úzkost? Když se propadne do takového zoufalství, které lze vyjádřit slovy, že duše je smutná až k smrti? Když se stále víc a víc propadá do nepopsatelných hlubin? Co je to za stav duše? Malíř by takový stav vyjádřil temnou oblohou s plnými těžkými mraky. Při pohledu na takovou scenerii člověk prožívá úzkost a sevření, nejistoty a veliké napětí, rozbuší se srdce a stáhne se žaludek. Nedá se ten pohled vydržet. Každou chvíli to spadne. Člověk musí odvrátit oči od takového obrazu, aby pocítil úlevu. Ale to je pohled na obraz. Což teprve, když člověk takový stav prožívá. Nedá se z něj jen tak rychle prchnout, není jak a kam odvrátit oči. Je to vlastní, pravdivý, niterný pocit, který člověka přepadne na základě významných, silných událostí. Co je tedy potřebné, když se někdo dostane do popisovaného stavu? Je potřebné projevit opravdový zájem o člověka, být mu nablízku, vzít ho za ruku případně kolem ramen, hovořit s ním klidnou řečí, a tak mu dát najevo, že nám na něm záleží. Že nás zajímá, co ho bolí, co cítí, co právě prožívá. Že není sám, že je zde někdo, kdo s ním soucítí. Můžeme toho někoho nazvat milosrdným bližním, protože takovou blízkostí vyjadřuje milosrdný soucit. Je pohnut milosrdenstvím, kdo v takové situaci neodmítne společné bytí s člověkem. Známe to. Jistě i nás někdo někdy požádal, abychom s ním zůstali, abychom ho doprovodili, případně na něj počkali, protože mu ta situace je nepříjemná, je plný obav, dostává se do niterného sevření. Jistěže není možné říci ne.

„Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou,“ žádá Ježíš své nejbližší učedníky, když prožívá zármutek a úzkost. Je možné říci ne? Ti tři, Petr, Jakub a Jan neřeknou ne. Doprovázejí Ježíše. Situace je to mimořádná. Je potřebné zpozornět. Zatím jde vše podle předpokladů, zkušeností, podle očekávání. Zaujme nás ovšem, že v té rozhodující chvíli, kdy se Ježíš modlí ke svému Otci, poodchází, aby byl sám. Ale pak se vrací. A opět odchází a opět se vrací. Chce být sám, a při tom nechce být sám. Ale proč si vybral právě Petra a syny Zebedeovi? Vzpomenete si, milé sestry a bratři, jak se Petr dušuje, že kdyby Krista všichni opustili, on nikdy? A jak se Zebedeovci Jakub a Jan snaží Ježíše zmanipulovat, aby jim jednou zajistil místa po jeho pravici a levici, že všechno mohou, i pít Kristův kalich? Tak tito tři mají být nyní těmi, kdo s Ježíšem budou bdít ve chvílích jeho vrcholného zápasu. Ví Ježíš, co dělá, když si vybere právě tyto? Jistě ano. Neukazuje tato scéna k nám? Nemůžeme si docela dobře s nimi vyměnit místa? Není to také kus pravdy o nás? Nebyl by to pak stejný výsledek? Jak blízko jsme nyní Ježíši, člověku. Jak rozumíme všemu lidskému, co se tam odehrává.

„Zůstaňte zde a bděte se mnou,“ slyší ti tři nejbližší naléhavou prosbu. Už aby ta situace byla za Ježíšem. Nikdy nebyla těžší. Vnímáme, jak lidsky se nyní Ježíš projevuje? Kde jsou všechny ty chvíle, kdy byl nad věcí, kdy uzdravoval, mrtvé zval do života, odpouštěl hříchy, kázal, také napomínal, vyklidil chrám, ukazoval cestu, uměl o sobě říci, že je cesta, pravda i život. To jsme vnímali jeho božství. Ano, hlasme se k němu, je silný, vlivný, mocný, božský. Je jiný než ostatní. Pozval nás k sobě, nazývá nás přáteli. Jít s Ježíšem, Synem Božím, Spasitelem, to je něco. Ale situace se mění. Máme nyní co dělat s Ježíšem člověkem, s Ježíšovým lidstvím. Cítíme, jak jsme mu blízko, jak je nám blízko? „Bude vydán do rukou hříšníků,“ jak se odehraje za chvíli. Do rukou lidí. A ty ruce se budou posmívat a lhát a křičet a také bít a zatloukat hřeby do Kristových rukou. Budou prezentovat mocnou nenávist, jakousi pomyslnou říši zla. A půjdou proti bezpodmínečné, v tuto chvíli se zdá, že bezmocné lásce. Ježíš již nebude pánem situace. Ovšemže pánem situace nebudou ani ony mocnosti zla. Pánem situace zůstává Bůh. Nedopustí, aby mocnosti zla zvítězily. Jenomže v té nastalé getsemanské situaci to v danou chvíli tak nevypadá. „Zůstaňte zde a bděte se mnou,“ slyší učedníci tolik lidská slova, z hlubin lidské duše. Z hlubin Ježíšovy duše.

Ježíš poodejde od učedníků a modlí se. Svádí svůj zápas, ve kterém nakonec zůstává sám. Tak, jako kdysi praotec Jákob. Byl se svými ženami, služkami, dětmi, ale když zápasil s Bohem, zůstal sám. V těch nejniternějších zápasech, v modlitbách, ve chvílích, kdy se člověk dostává až k samým hlubinám své existence, kdy pochybuje o sobě, o životě, kdy hledá své místo v životě, je člověk sám, jen se svým Bohem. Poté co prožije nějaký otřes, bolest, neunesitelné sevření, kdy prožívá chvíle zármutku a úzkosti, v těch chvílích je člověk sám, jen se svým Bohem. Nikdo další tam již nemá místo. Až k té chvíli můžeme druhého doprovázet. Jen na pomyslný práh. Pak již zůstává člověk sám s Bohem. Opět se setkáváme s Ježíšovým lidstvím. Lidé jsou vzdáleni, mlčí, Bůh neodpovídá… Třikrát „Otče můj“ vyjadřuje ten nejbližší vztah Ježíše k nebeskému Otci. Otče můj. Ještě ale není čas Božího promluvení. Až Bůh promluví, pak již člověk před Bohem nebude stát sám. Pak tam s člověkem bude vzkříšený Ježíš. A již ne soud a konec, již odpuštění, milost a nový začátek. Po Kristově vzkříšení již bude s člověkem i v těch nejhlubších zápasech Ježíš. A bude s ním i při posledním soudu. Jako přímluvce, jako ten, který pro člověka nyní v Getsemane, zůstává opuštěný. Který pro člověka půjde bolestnou cestou kříže, který pro člověka bude na kříži žíznit, který pro člověka dokoná lásku. Hle, Boží Syn, Mesiáš. Kristova láska prochází obětí, aby pak objala člověka v novém životě, aby ho sytila a napájela, přinášela mu radost ve společenství Božích dětí.

Blíží se chvíle, kdy se naplní čas. Kairos. Bude čas křižování, bude čas vzkříšení. Nyní krok za krokem procházíme s Ježíšem časem měřitelným. „Ani jedinou hodinu jsme nemohli se mnou bdít?“ Jakýsi varovný signál, který může ukázat k lidské slabosti. Jistě ti tři byli pevně odhodláni s Ježíšem bdít. Je to jako chvíle, kdy neochvějně něco slíbíme. Ano, jistě. Ne, nemůžeme nezklamat. Naše rozhodnutí je skálopevné. Do chvíle, než nastane situace, ve které selžeme. Učedníci začínají selhávat právě nyní. Přemůže je docela lidská potřeba spánku. Nemají dost sil, aby se přemáhali. „Duch je odhodlán, ale tělo je slabé,“ slyší od Ježíše. Taková je praxe, takový je život. Ježíš se na ně nehněvá. Jen je, a také nás, upozorňuje na naši lidskou slabost. Nyní o ní víme a je dobré s ní počítat.

I podruhé učedníci spí. Nic netuší o Kristově prosbě, aby se stala Boží vůle. Kdo by to řekl, že přicházející kříž je Boží vůle? Ale ne. Kříž a smrt není Boží vůle. Odpuštění a smíření a nový život je Boží vůle. V tuto chvíli zřejmě nikoho nenapadne, jaký smysl může mít Ježíšovo utrpení. Oni očekávají, a poté vidí jen zmar a smrt. Bůh však připravuje vítězství nad smrtí. Bůh tomu všemu dění dává nečekaný smysl. „Staň se tvá vůle, Otče, musím-li ten kalich pít,“ modlí se Ježíš odevzdaný do Božích rukou. I když zlo se domnívá, že je v jeho rukou, není tomu tak. Ježíš zůstává. Situace v Getsemane vrcholí.

Tak už nespěte, je čas jít. Přišla hodina a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Přichází ten, kdo mě zrazuje. Již se nedá nic zastavit. Vše je v pohybu. Nadešel čas. Vše podstatné je vybojováno. Ježíš přitakal k Boží vůli. Zůstal. Četli jsme v textu, že byl vydán, odevzdán do rukou hříšných. Zdá se to být velmi pasivní. Ale od nebyl vydán, on byl předán, aby byl vrácen. Ježíš mohl být nyní vydán do rukou hříšných, jen nakrátko, protože na něj čekaly ruce jeho nebeského Otce, do kterých byl vydán trvale. Aby v nichž již stále zůstal. Aby do nich zval i nás. Ani zapření, ani zrada, ani kříž, ani smrt nebyly posledním slovem ke Kristu. Přišlo ráno vzkříšení. A pro nás? Přijde ráno vzkříšení. Amen

Píseň: 322 Ó beránku nevinný

1.Ó Beránku nevinný, jenž za nás na kříži umřel,

náš rukojmě jediný, trpělivost velikou´s měl.

Na sebe´s hříšných mzdu vzal, by žádný u nás nezoufal.

Smiluj se nad námi, ó Jezu, ó Jezu.

2. Ó Beránku nevinný, jenž za nás na kříži umřel,

náš rukojmě jediný, trpělivost velikou´s měl.

Na sebe´s hříšných mzdu vzal, by žádný u nás nezoufal.

Rač nám dát pokoj svůj. Ó Jezu, ó Jezu.

Modlitba:

Apoštolské vyznání víry:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem¹⁾,
ukřižován umřel a pohřben jest²⁾, sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa³⁾,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých⁴⁾,
odpuštění hříchů⁵⁾,
vzkříšení těla⁶⁾ a život věčný.
Amen.

Píseň: 658 Tvůj kříž mi září v temnotách

1. Tvůj kříž mi září v temnotách, tvé dílo, co jsi dokonal,

Své srdce kladu na tvůj práh, a nemám nic, co bych ti dal

2. Pod křížem leží viny mé, i svět, který´s tak miloval,

Že v oběť lásky nezměrné jsi všechno Otci odevzal.

3. Když nemám nic, co bych ti dal, než život láskou chudobný

Mé srdce zvedni v písni chval, buď věrnou láskou přítomný.

Modlitba přímluvná + MP:

Věříme, že celý svět i my v něm jsme ve tvých dobrých rukách. Prosíme tě, Pane, dej, ať nám naše víra dá nové síly, odvahu, ať nám otevře novou naději pro další dny.

Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.

Poslání: 1. Petr 2, 21 - 25

Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin k tobě obrátí svou tvář a je ti

milostiv. Ať Hospodin nad tebou rozjasní svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Píseň: 182 Pán Bůh je síla má

1. Pán Bůh je síla má, všecka obrana má!

Bezpečně má státi, aniž se lekati duše má.

2. Byť vojsko povstalo, proti mně se bralo,

Byť jich bylo mnoho, nebojím se toho zamálo.

3. Neboť při sobě mám, v něhož silně doufám,

Bojovníka toho, jenž jest mocen všeho: nezoufám.

4. Jedné věci žádám a té vždycky hledám,

abych v domu Páně přebýval v ochraně věčně tam.