BOHOSLUŽBY 25.10.2020
Bohoslužby Mělník 25. 10. 2020
20. neděle po svaté Trojici
Stav nouze, žádní účastníci, bohoslužby přenášeny přes internet
Miroslav Erdinger
Preludium a všechny písně z CD
Vstupní píseň: 637 Díky Bohu vzdejme
Introit: Ž 63, 1 – 5 BOŽE, TYS BŮH MŮJ! HLEDÁM TĚ NA ÚSVITU
Žalm Davidův, když byl v Judské poušti. Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu; tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem. Proto ti dobrořečím po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, tak dnes opět online přenos. Opatření proti koronavirové pandemii nám nedovolují scházet se v kostele nebo v tomto sále Husova domu, proto volíme tento způsob setkávání u Božího slova. Písně, které jsou napsané zde na kazatelně, zazní z CD, zpívá pěvecký sbor Východomoravského seniorátu pod vedením Evy Ježíkové, na varhany doprovází Jan Trusina. Ať jste, kde jste, vítám Vás, kdo jste soustředěni, k těmto bohoslužbám, a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: 191, 1 + 5 - 6 Svou oslav Pána písní
Modlitba:
Čtení:
Žalm 142 VOLÁM K HOSPODINU, ÚPÍM
Poučující, Davidův. Modlitba, když byl v jeskyni. Volám k Hospodinu, úpím, volám k Hospodinu, prosím, před ním vylévám své lkání, o svém soužení mu vypovídám. Jsem na duchu skleslý, ale ty znáš moji stezku! Na cestě, jíž kráčím, osidlo mi nastražili. Pohleď napravo a uzříš: není tu nikoho, kdo by se ke mně znal, nemám kam utéci, není tu, kdo by měl o mě péči. Úpím k tobě, Hospodine, pravím: Tys mé útočiště, tys můj podíl v zemi živých! Věnuj pozornost mému bědování, jsem zcela vyčerpán. Vysvoboď mě od pronásledovatelů, jsou zdatnější než já. Vyveď mě ze žaláře, abych vzdával chválu tvému jménu. Obstoupí mě spravedliví, ty se mě zastaneš.
Matouš 16, 24 – 28 — O NÁSLEDOVÁNÍ
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“
Děti do NŠ: nouzový stav, NŠ není
Píseň: 442 Pane dnešek je den chvály
Text: Exodus 3, 1 – 15
SETKÁNÍ S HOSPODINEM - Hospodin posílá Mojžíše, aby vyvedl soužený Boží lid z Egypta.
1 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. 2 Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. 3 Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ 4 Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ 5 Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ 6 A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. 7 Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. 8 Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. 9 Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. 10 Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ 11 Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ 12 Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ 13 Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ 14 Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ 15 Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.
Kázání:
Milé sestry, milí bratři,
jaké to je, když Bůh sestoupí za člověkem? Bůh sestupující. S takovým Bohem se díky biblické zprávě právě setkáváme. Ta dynamika Božího sestoupení vyráží dech. Bůh sestupuje, aby vysvobodil, zachránil, přinesl svobodu. Sestoupil jsem, abych vysvobodil lid z moci Egypta. Text, plný dynamických sloves, která charakterizují Boží počínání. Bůh viděl – pokoření svého lidu, Bůh slyšel – úpěnlivé volání lidu a Bůh zná – bolesti lidu. Proto sestupuje. Zkrátka Bůh je stále se svým lidem, nepouští ho ze zřetele, ví o jeho situaci, v jaké se nalézá. Mysleme stále na zaslíbení, které Bůh dává Abrahamovi. “Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. …Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu. Převelice tě rozmnožím.“ Také Izák slyší podobná slova: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo.“ A ještě mnohokrát můžeme slyšet opakování Božích zaslíbení, ustanovení a připomenutí smlouvy. Bůh své sliby plní. I když se mnohdy zdá, že je Bůh vzdálen, že zapomenul, je to jen aktuální pocit. Skutečnost je taková, že Bůh vidí, slyší a zná. A proto sestupuje. Bez Božího sestoupení by člověk zahynul v otroctví mnoha podob.
Význam toho slova byl ovšem v Božím lidu silně negativní. Sestup, to bylo vždy z lepšího k horšímu, od Boha k modlám. Takový byl kdysi i sestup do Egypta. Tam se sestupovalo, zatímco do Palestiny se vystupovalo. Nešlo především o svažující se terén, šlo o náboženské, kultické vnímání toho slova. Sestup jako pád, jako troskotání, cesta ze svobody do otroctví, ze světla do tmy, od Boha ke zlému, ze života do smrti. Cesta člověka. Tak takovou cestu podstoupí Bůh, aby zachránil. Již nyní vidíme nepřehlédnutelný ukazatel k Božímu dílu záchrany v Kristu. Již nyní nás může napadnout věta z vyznání víry: „…sestoupil do pekel…“ Ale zůstaňme ještě v textu. Co se to odehrálo, než Bůh sestoupil? Co to viděl a slyšel, jaká to byla situace?
Je to známá dlouhá historie. Kdysi dávno, v dobách hladu, sestoupil Boží lid do Egypta. Už tam byl muž, svými bratry odsouzený na smrt, Josef se jmenoval. Ten pomohl. Ale časem bylo zapomenuto na Josefovy zásluhy a Izraelci se stali nepohodlnými a zřejmě i nebezpečnými pro vládce Egypta. Lid Boží trpěl a úpěl. Ďábelský plán vyvraždění izraelských chlapců, a tak časem celého lidu, pro statečnost izraelských žen příliš nevyšel. Tak otrocká práce. A lid úpí. Je dole. Na pokraji smrti. Bezvýchodná situace. Boží lid ovšem jen neúpí. Volá k Hospodinu. Dnes bychom řekli: přimlouvá se. Přímluvné modlitby doléhají k Hospodinu. „Z otročiny vystupovalo k Bohu jejich volání o pomoc,“ můžeme číst v závěru předcházející kapitoly. A hned poté, co na to Bůh. Jak Bůh reagoval na upřímné, zoufalé volání o pomoc? Otcovsky božsky. Ostatně jako vždy, když k němu jeho děti volaly a volají. “Bůh vyslyšel jejich sténání a rozpomněl se na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Bůh pohleděl na Izraelce a přiznal se k nim.“
A takový je, milé sestry a milí bratři, výsledek Božího pohledění. Dnešní text. Boží sestoupení. Setkání s člověkem tváří v tvář, setkání s Mojžíšem. To je ale zvláštní postava. Vždyť měl být dávno mrtev. Sotva se narodil, propadl smrti. Už tím, že byl muž. Vztahovalo se na něj nařízení faraóna, že všechny děti mužského pohlaví, narozené izraelským matkám, se mají stát obětí božstva Nilu. Mají být zabité. A Bůh již tehdy se na svou smlouvu rozpomenul. Mojžíš je díky statečnosti své matky zachráněn. Ani sestoupení do vod Nilu nebylo pro Mojžíše ohrožující. Bůh se k němu přiznal. Mojžíš vyrůstá na faraónově dvoře, dospěje, zabije egyptského drába a uteče. Schová se ke svému tchánovi Jitrovi, madiánskému knížeti. Zdá se, že bude klid. Není… A tak se Mojžíš ocitá pod horou Choréb. Má před sebou nepochybně nejdůležitější setkání svého života. Dozví se v něm o svém pověření. Dozví se, že s ním Hospodin počítá pro událost, která se stane pro Izraelce tou základní, nejdůležitější událostí života. Bude tím, kdo Boží lid vyvede z otroctví Egypta.
Je to nejdřív docela obyčejná lidská zvědavost, která uvede Mojžíše do pohybu. Pase stádo a vidí hořící keř. Nedá mu to. Vrtá mu to hlavou. Co to jen je? Keř hoří a neshoří. Náhle slyší své jméno. Začíná dialog, který vyvrcholí Mojžíšovým posláním. Není důležité, i když jistě ne nezajímavé, jak je to s tím hořícím keřem a proč neshoří, když hoří. Vymyká se to naší zkušenosti. Není nutné nad tím ztrácet čas. Ten musí zbýt na to podstatné. Na to, proč Bůh člověka volá jménem, proč člověka oslovuje. Důležité je, že zde mluví Bůh a co říká. A on zde opakovaně říká: “Úpěnlivé volání Izraelců dolehlo nyní až ke mně.“ A důležité také je, že Mojžíš má při setkání s Bohem projevit pokoru a úctu. „Zuj obuv, stojíš na svatém místě.“ A Mojžíš úctu prokazuje. Při setkání s Bohem pak ustupuje Mojžíšova zvědavost do pozadí. To, co se mu zdálo důležité, to je tváří v tvář nové skutečnosti naprosto nepodstatné až zanedbatelné. To podstatné je Boží promluvení. Po sestoupení přichází doba vystoupení. Lid Boží bude opět uctívat Hospodina. Bude vcházet do svatyně, aby slavil svátky, bude vystupovat k oslavám Boha Stvořitele.
Pojď, slyší Mojžíš. Počítám s tebou. Budeš to ty, kdo můj lid vyvede z Egypta, kdo můj lid povede cestou vystoupení. Tebe vyšlu. Ten, který si vyvolil svůj lid, ten se svým lidem zůstává. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je věrný Bůh. Je to stále to originální a příznačné, co odlišuje živého Boha Izraele od všech možných bohů a bůžků a božstev, vytvořených lidským mozkem a uměním rukou. Hospodin totiž není fascinován ani oslnivými výtvory ani mocí ani bohatstvím, ale naopak se vždy znovu a znovu sklání k těm nejmenším, trpícím, zotročovaným, k těm, kteří nic nejsou a nic nemají, aby z nich vytvořil svůj lid. Tak, jako to udělal se zotročeným a ponižovaným lidem Izraele v Egyptě.
Mojžíš si zakrývá tvář. A Mojžíš, když slyší od Hospodina docela konkrétní úkol, povolání, je nucen nahlédnout sama sebe, svoji skutečnost. Pravdivý pohled na sebe a je to tady: „Nemám na to, Bože. Kdo jsem já, abych mohl splnit takový úkol?“ A to je ten nejlepší začátek Mojžíšovy cesty. Pokora. Do pozadí ustoupí ten silný, mladý muž, který kdysi zabil egyptského drába, který se prohání pastvinami a hlídá stáda ve stálém ohrožení, který o sobě může mít kdovíjak dobré mínění. Až když umí říci: „Nemám na to, kdo jsem já, jsem úplná nula, nic neznamenám, já to nemohu být,“ až když si před Pánem Bohem docela uvědomí svoji lidskost a slabost a nicotnost, pak se stává tím, kdo na to má. Paradoxně je tomu tak s člověkem víry. Je nejsilnější ve chvíli, kdy je nejslabší a kdy si to přizná. Nemám na to, ale Bůh na to má, abych na to měl. Je to Bůh, který Mojžíše vysílá, který ho pověřuje, který mu dává a bude dávat sílu. Jakmile si člověk, byť jen na chvilku, začne říkat, že je vlastně dobrý a že to přece zvládne, pak je na prahu pádu. Je na prahu sestupu. Ale Bůh volá svůj lid k vystoupení. Dobře začíná Mojžíš své poslání. Vědomím, že ne on, ale Bůh to bude, kdo svůj lid z otroctví vyvede. A on bude mít tu výsadu, že bude Božími ústy i nohama i rukama i srdcem. Jen tím mozkem záchrany, když již používám ta anatomická přirovnání, zůstane Bůh. „Kdo jsem já?“ zůstává nám Mojžíšova otázka do těchto chvil jako bariera proti pýše, sebestřednosti a samolibosti. Dobrý důvod ke stálému údivu: „Kdo jsem já, že se mnou, Bože, stále počítáš?“ Nezaznívají nám nyní v hlavě tóny 8. žalmu? „Kdo je člověk, že na něho, Bože, pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“
Mojžíš se pomalu ujímá úkolu. Pomalu se ztotožňuje s rozhodnutím Hospodinovým. Když tedy mám jít, pak chci vědět, jaké je tvé jméno. Určitě se mě na to budou lidi ptát. A co když mi nebudou věřit, nebudu-li vědět jméno toho, kdo mě poslal? Jsem, kterýž jsem. Mojžíši, posílá tě jsoucí Bůh. Posílá tě Bůh, který vidí, slyší, zná, a proto sestupuje. Nejen nyní, také stále a na věky.
Až k této chvíli, milé sestry a milí bratři. Jsoucí Bůh sestoupil a zůstává s námi ve svém Synu Ježíši Kristu. Když k Bohu doléhaly ty přemnohé důsledky hříchu, Bůh sestoupil jednou pro vždy. A ty bolesti, trápení, sevření, smrt, všechno to otroctví, důsledek hříchu, všechna ta sestoupení vzal na svůj kříž. A Bůh ho vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, slyšíme z apoštolova hymnu do Filipis. Sestupující Bůh, vyvýšený Bůh. Jsem, který jsem poslal mě k vám, slyší Mojžíš. „Jsem, kterýž jsem, poslal mě i k Vám, i do této nejisté, složité doby, On ví, v jaké jste situaci,“ můžeme každý z nás vírou zaslechnout slova Krista Pána. Hle, to je naděje pro budoucnost. Amen
Chvíle ztišení
Modlitba + vyznání vin:
Apoštolské vyznání víry: Věřím v Boha…
Píseň: 355 Kristus má v rukou celý svět
Oznámení:
Modlitba přímluvná + MP:
Píseň: 200 V tvé síle
Poslání: Filip 2, 5 – 11
5Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: 6Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. 9Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, 10aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – 11a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.
Požehnání:
Píseň: 419 Mocný Bože při Kristovu
Postludium: