Bohoslužby 15. 11. 2020
Nekonaly se – nouzový stav – online
23. neděle po svaté Trojici
Miroslav Erdinger
Preludium:
Vstupní píseň: Dodatek EZ 604 Buď sláva Bohu chvála
Introit: Ž 107, 1-8
1Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!
2Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka,
3které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.
4Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli.
5Žíznili a hladověli, byli v duši skleslí.
6A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně:
7sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla.
8Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná.
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je 23. neděle po svaté Trojici. Setkáváme se k bohoslužbám, ….. Zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: EZ 33 Rozveselte se v Hospodinu
Modlitba:
Milosrdný, dobrý Bože, náš Pane, ….
Amen
Čtení: Iz 41, 8-14
8Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“
9Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!
10Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek.
11Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“
12Kdopak svou hrstí odměřil vodstvo a pídí nebesa změřil? Kdo shrnul v odměrku všechen prach země a hory odvážil na vahadlech, pahorky na vážkách?
13Kdo změřil Hospodinova ducha a byl mu rádcem a vedl ho k poznání?
14Kohopak o radu žádal, aby rozumnosti nabyl, aby ho poučil o stezce práva, naučil poznání a seznámil ho s cestami rozumnosti?
Píseň: Dodatek EZ 674 Přijď Duchu svatý, přijď
Prosba za slovo:
Text: 1. Petrova 2, 9 - 10
9Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
10Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování.
Kázání:
Milé sestry, milí bratři,
neděli co neděli můžeme vnímat, že nám Pán Bůh ve svém slovu podává ruku jako oporu pro další dny našeho života. A my se jí chápeme, držíme se jí. Ukazuje nám směr, přináší nám zklidnění v bouřlivých dnech, přináší nám ujištění o Božím zájmu o nás. Tak také v těchto dnech, a tak také i dnes. Boží slovo, bible, ta podaná ruka v nás otevírá to podstatné, co ve své víře žijeme, cítíme, co vnímáme ze své víry jako něco velmi podstatného. A tak pod tímto úhlem naslouchejme tomu, jak k nám Bůh slovy apoštola Petra hovoří a co nám sděluje do našich docela konkrétních životů. Dnes k nám mluví Bůh slovy z 1. dopisu apoštola Petra, 2. kapitoly, verši 9. – 10.:
„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid, náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste vůbec nebyli lid, nyní však jste lid Boží; pro vás nebylo slitování, ale nyní jste došli slitování.“
Vy, to jsou ti, kteří věří, že Pán je dobrý; kteří přinášejí duchovní oběti, milé Bohu, pro Ježíše Krista; ti, pro které je Ježíš Kristus vyvoleným a vzácným úhelným kamenem, na kterém staví stavbu svého života. Slyšíme z těch apoštolových slov, jak skutečně dobrý je Pán a jak mnoho pro nás znamená a co všechno se nám dostává, když k němu přicházíme, když na něm stavíme své životy, když se dotazujeme na jeho myšlení o nás. Nebyli jste nic, ale nyní jste Boží lid. Pro vás nebylo slitování, ale nyní jste došli slitování. To je síla, to je dar, to je radost. To stačí, ne?
Ale k tomu že vy jsme my, k tomu radostnému přitakání plnému vděčnosti za to, že někam patříme, že někde máme své pevné místo a že to není jen tak něco, kam patříme, ale že jsme součástí Božího lidu, se musíme prožít, srdcem lásky a víry promilovat a prověřit. A také propochybovat a probolet. Nelze takové ujištění přijmout jen tak, bez jizev a bolestí, bez ztrát a propastí. Však jako náš Pán a Spasitel šel cestou utrpení, a jen skrze takovou jeho cestu jsme došli smilování, ani naše cesta nebude o mnoho jiná. Tak jako až po smrti přichází vzkříšení, tak po slzách přichází radost a po trápení milosrdenství. „A cožpak Ty nevíš, že požehnání dosahujeme skrze bolest a trápení?“ řekl mi kdysi jeden vzácný člověk.
Tato kristovská cesta je cestou, která nás a snad vědomě víc než kdykoliv jindy, ba právě v těchto dnech a v této epidemické situaci, otevírá pro důvěru Bohu, pro otevřenost jeho lásce, pro přijetí ujištění, že nepatříme té bolesti, nepatříme covidu, nepatříme epidemii, že dokonce nepatříme ani smrti, ale stali jsme se příjemci Boží milosti v Kristu. Tato milost se projevuje i tím, že někam patříme. Tak. Někam patřit. Jedna z podstatných potřeb člověka. Bez naplnění této potřeby člověk nemůže jít plně dál, nemůže se plně realizovat, nemá odkud vycházet a kam se vracet. Tak jako loď má svůj přístav, tak svůj přístav potřebuje člověk. Někde kotvit. Člověk potřebuje mít někde domov. Potřebujeme vědět, že jsme někde doma. A doma je tam, kde nás má někdo rád, kdo nás zná v našich nejhlubších hlubinách, před kým se můžeme docela otevřít, sdílet své radosti i trápení, svou víru i pochybnosti, svou naději i chůzi nad propastí, kde máme své bezpečí i bezpodmínečné přijetí. A kde si také můžeme dovolit být nejvíc my, nejvíc autentičtí. Pravdiví a věrohodní. Často cituji jednoho katolického teologa: „Kristus Pán nás nechce bezhříšné a spravedlivé a dokonalé. Kristus Pán nás chce mít pravdivé.“ Pravdiví tváří v tvář Kristu, pravdiví v rodině Božích dětí. Mít místo, kde si tuto pravdivost můžeme dovolit. To doma, to patření někam, to je pro křesťana uprostřed Božího lidu. Ne být členem té či oné církve a propadat iluzi, že jen ona je ta pravá. Každá církev, která vyznává Krista, která se setkává u Kristova stolu, která zvěstuje evangelium, která se modlí a která slouží Kristovým bratřím nejmenším, tj. všem, kdo potřebují doprovod, podporu, pomoc, ať v Charitě, Diakonii, Naději nebo bez institučních rámců, každá taková církev je menší rodinou v celé rodině Božího lidu. A ti, kdo se na jejím životě účastní, účastní se na univerzálním společenství Božího lidu. Člověk, vyznávající Krista, stává se součástí církve, která přesahuje hranice národů, letopočtů, dokonce hranice smrti. Taková církev v sobě zahrnuje veškerenstvo duší, vírou v Krista vštípených, jak zápasících ještě na zemi (označována byla církví rytěřující), tak již dokonale blahoslavených, v pokoji a radosti žijících plně v Božím království (označována bývá církví zvítězilou). To je přece hloubka i síla! Víra, že jsme součástí dějin spásy, že vše, co se týkalo člověka před tisíci léty, týká se i nás v těchto dnech. Nejsme účastni jen nynějšího, současného dění. Jsme účastni dění věků minulých a budeme účastni dění věků budoucích. Jsme účastni života celého Božího stvoření. A život je to, co se naplňuje, ne to, co se končí a vyprazdňuje. Je to jako kniha, která nemá jen závěr, ale i nulté a první a další stránky. To všechno znamená být lidem Božím. Takovému významu se člověku, nám, dostává z Božího slitování.
Být rodem vyvoleným neznamená ovšem mít jen privilegia. Vrací nás to konstatování k základní myšlence starého zákona. Hospodin vyvolil svůj lid, aby byl o něm svědectvím. Povolal Izraele. Vůbec povolání a s tím spojené vyvolení prochází dějinami starozákonního lidu. Abraham byl povolán k vyjití ze své země, aby našel nový domov. Vyjde a jeho cesta je navzdory všem nezdarům provázena Božím požehnáním. Lid Boží slyší prorockými ústy proroka Izajáše: „A ty Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abrahama, mého přítele. Tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem Tě z odlehlých míst. Řekl jsem ti: jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě.“ Lid Boží je vyvolen a povolán ne ke statování a sebespokojenosti. Je povolán k vycházení. K vstřícnému vycházení. K cestě naproti někomu, ne proti někomu. Hospodin je v té univerzální církvi tak spojen se svým lidem, že ho za všech okolností provází, střeží ho, aby nezahynul, a žehná mu. Kdyby zde církev byla a žila jen z dobrého přesvědčení lidí, jen z lidské spravedlnosti, jen ze své zbožnosti a chtění, již dávno by neexistovala a nežila. Lid náležející Bohu. Rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý. To je výsada. Ale k čemu? Jak aktivní je ta strana člověka, když ta Boží je plná milosti a lásky?
„Abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ Kdo přijme bytí v Božím lidu, kdo se spolehne na Boží milost a požehnání, kdo nežije v poutech hříchu, ale ve svobodě Kristovy milosti, kdo to vše přijímá jako to největší, nejpodstatnější, nejradostnější, co ho v životě mohlo potkat, ten nemůže a nebude mlčet. Ten ty Boží skutky, to co pro člověka Bůh v Kristu vykonal, bude rozhlašovat, až ho bude pusa bolet. Ale co pusa, až ho budou nohy bolet, jak poběží od člověka k člověku se zvěstí o Boží lásce, co nohy, až ho budou ruce bolet, jak jimi bude rozdávat vodu a chléb hladovým a žíznivým, ale co ruce, až ho bude srdce bolet, jak se bude empatizovat s lidskými bolestmi a trápením, jak jim bude nablízku, jak s nimi bude cítit. Stane se spolupracovníkem Božím, jakýmsi nástrojem Božího slitování, Božího soucitu. Protože to Boží slitování, ten Boží soucit, to Boží milosrdenství v Kristu přijal a žije z něho. A opět je to o nás, milé sestry a milí bratři, opět cítíme tu podanou ruku. Boží slitování, neurážlivý soucit, milosrdenství, to se nás týká. Sobě i vám k takovému náročnému, svědeckému a oslovujícímu životu víry přeji sílu a Boží požehnání. Amen
Modlitba + vyznání vin:
Pane, smiluj se nad námi hříšnými.
Spolu s celou církví vyznáváme svoji víru slovy Apoštolského vyznání víry.
Apoštolské vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný.
Amen.
Píseň: Svítá 12 Až svatí půjdou
Sborová oznámení:
Modlitba přímluvná + MP:
- Díky za Ninu Hustedovou, za její dobrotu, lásku, prosba za její rodinu, přítele i přátele, za toho muže, který způsobil tu tragédii člověka a posloužil zlu…
- Ty, kdo jsou nemocní, staří, v nemocnici, LDN, DD…
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Poslání: 1. Jan 5, 5 – 12
5Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
6To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda.
7Tři jsou, kteří vydávají svědectví
8– Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno.
9Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží; Boží svědectví je to, co pověděl o svém Synu.
10Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.
11A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu.
12Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.
Požehnání: Řím 15, 13
Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.
Píseň: EZ485 Král věčný
Postludium: