Bohoslužby 13.12.2020
3. neděle adventní
V Husově domě i online
Miroslav Erdinger
Preludium:
Vstupní píseň: 170, 1 Hospodin zástupů
Introit: Ž 23, 1 – 4
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je 3. neděle adventní. Setkáváme se ke slyšení Božího slova zde v Husově domě i online u počítačů. Zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: 261, 1 – 5 + 10 Aj čas vzácný přišel
Modlitba:
Čtení: Jan 10, 11 – 18
Píseň: 635 Tvá Pane láska
Text: Iz 40,1 + 6-11
Kázání:
Milé sestry, milí bratři,
není to poněkud morbidní v době, kdy všude vidíme a slyšíme statistiky o počtu zemřelých na koronavirus, kdy na nás doléhají obavy z nákazy, politici mění jedno rozhodnutí za druhým jako ponožky, kdy zemi svírají obavy a strach, číst biblický text o konci života? O tom, že člověk usychá jako tráva, než se ohlédne, již tu není? Nechtělo to na ten třetí advent spíše něco rovnou radostného, něco o životě? Takové setkání Marie a Alžběty, to je přece poetické. Nebo třeba takový Jan Křtitel by nebyl? Ten přece bývá v adventu často zmiňovanou postavou. Byl, jistě. Ale text, který jsem vybral, je jednak nabídkou v řadě církevních perikop, jednak ho pokládám za významně k životu probouzející a pro život motivující. Ruský klasik Lev Nikolajevič Tolstoj v povídce Smrt Ivana lljiče píše o životě a smrti egocentrického, arogantního ruského byrokrata, kterého postihne smrtelná nemoc a prožívá velké bolesti. Na samý závěr života si uvědomuje, že se celý život chránil před představou smrti štítem zájmu o vlastní prestiž, vzhled a peníze. Vede hluboký rozhovor se svým nejhlubším niterným já a prožívá zážitek velkého procitnutí. Uvědomuje si, že tak špatně umírá, protože tak špatně žil. Celý jeho život byl chybný. Když se chránil před smrtí, chránil se před životem… Začal být pozorný ke svému bytí. Zjišťuje, že je stále ještě čas. Uvědomuje si, že všechno živé musí zemřít. Objevuje v sobě soucit, což je pro něj docela nový pocit… Něžnou náklonnost vůči druhým… Nakonec umírá nikoliv v bolesti, ale v radosti silného soucitu (In Yalom: Pohled do slunce). Ano, z tohoto pohledu je text přece o životě. Text je o ujištění, že život má smysl, že ho nežijeme jako na poušti, jako opuštěné stádo ovcí, které zabloudilo na vyschlých pastvinách. Vědomi si smrti, žijeme své životy ne pod mocí té smrti, ale pod mocí Božího promluvení, které k životu probouzí, život posiluje, život vykupuje.
Jakýsi bezejmenný člověk slyší příkaz: „Volej.“ Na jménu skutečně nezáleží. Není důležité, jak se ten, kdo má vyřizovat významné poselství, kdo má apelovat na lidský život, kdo má upozorňovat na jeho konečnost, jmenuje. Je důležité, co vyřizuje. „A co mám volat?“ ptá se ten, jehož se to týká. Překvapí nás odpověď, která je ve zdánlivém protikladu se začátkem kapitoly. Tam čteme docela jinou výzvu: „Potěšte, potěšte můj lid.“ Tak bychom čekali, že téma potěšení bude nějak pokračovat. Potěšte. O nic nejde. Bude lépe. Všechno překonáte. Věda je mocná, armáda je mocná, ekonomika je mocná, medicína je mocná. Ber život lehce, o nic nejde. Hlavně si, člověče, nepřipouštěj nic špatného, nějaké nemoci, trápení. A už vůbec si nepřipouštěj, že bys mohl zemřít. To vytěsni, tím se nezabývej.
To by se snad lidem mohlo líbit, milí přátelé. Ale to by nebyla Bible, to by nebylo Boží slovo, to by k nám nepromlouval Bůh, ale nějaký populistický politik, kterému na člověku nezáleží, protože mu záleží jen na moci, majetku a slávě. Ale takový Bůh není. Bůh, který sestoupil do lidské společnosti v Kristu, Bůh, který se narodil jako bezmocné dítě v Betlémě, Bůh, kterému na člověku záleží, ten dobře ví, co člověk potřebuje. Pravdu o Bohu, pravdu o sobě, pravdu o životě, pravdu o smrti. To člověk potřebuje k plnému životu. Žádné zástěrky, žádné imitace, žádné laciné utěšování. Pravdu člověk potřebuje. A ta biblická pravda je taková, že nám nic nezastírá, jen k ní přidává lásku.
„Všechno tvorstvo je jako tráva a všechna jeho spolehlivost jako polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne. Věru lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne.“ Tak to je ta pravda o člověku. Kolikrát jsem se fascinovaně díval na rozkvetlou louku. Kopretiny, pryskyřník, květy jetele, pomněnky, hvozdík, chrpa, jitrocel, kohoutek a mnohé další uprostřed svěží zeleně. Dech se tají, jaká je to nádhera. Nikdy mě nenapadlo myslet na to, že uběhne pár dnů a týdnů a vše bude jiné. Přijde horké léto a květiny odkvetou, zvadnou, uschnou. Přijde podzim a zima a vše přikryje sníh. Kde byla ta krása? Co mi zbylo? Ty chvíle, kdy jsem se na louky fascinovaně díval, nasával jejich vůni, naslouchal zvukům hmyzu, procházel se po nich nebo se natáhl na trávu, díval se do nebe a vnímal tu louku… A konec… Bylo podstatné prožít si ten čas rozkvetlé louky. Tráva uschne, květy uvadnou. Člověk? Ten zestárne nebo onemocní nebo obojí a umírá. Pomíjivost. Samá pomíjivost, známe slova z knihy Kazatel. Skončí Babylon, skončí další říše, skončí člověk. Nemá žádný smysl spoléhat na nějakou lidskou moc, na nějaké své zásluhy, nemá smysl zakládat si na majetku a slávě. Všechno nakonec zvadne, skončí. Skeptické, co? Pesimistické, ne? Ale to je ta pravda. Bůh tu pravdu zná. A protože by taková pravda ukazovala k nesmyslnosti lidského života, přidává lásku. Kde je a v čem je?
„Slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Tedy je zde něco, co není poplatné žádné situaci, náladě, lidským pocitům, emocím, je zde skutečnost, která dává smysl rozkvetlé louce, která jednou zvadne a odkvete, i lidskému životu, který se jednou skončí. Zůstává zde Boží slovo, které jako Bůh je láska, které přináší povzbuzení pro všechny chvíle, které člověk prožívá, i pro ty poslední. Boží láska je tou stálou, pevnou mocí, která nepomíjí a na níž je možné se spolehnout. Projevuje se ve slovu Boha našeho, ve Slovu, které je životodárným projevem Boží lásky. Do každé doby, do každé situace, ke každému člověku má to Slovo co říci. To Slovo mění svět, osvobozuje, otevírá cestu k radosti, otevírá naději pro buducnost. To Slovo je tou nadějí.
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha… Bylo to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka… V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila… A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený syn, plný milosti a pravdy.“ Slyšíte slova ze začátku evangelia podle Jana, milé sestry a milí bratři? Jsme u celé pravdy o Bohu ve vztahu k člověku. Bůh v Kristu sestupuje za člověkem, za námi, aby „jako pastýř pásl své stádo, beránky shromažďoval svou paží, v náručí je nosil a ovečky březí šetrně vedl,“ četli jsme u proroka. „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce,“ slyšeli jsme ve čtení z evangelia. Mezi prorockými slovy a slovy evangelia je klenba Boží lásky.
A jsme u skutečného potěšení. Nemusíme se obávat připustit svoji konečnost, nemusíme se bát, že jednou zemřeme. Nemusíme se trápit, že louka se svými krásnými květinami jednou uschne, nemusíme se bát myšlenky na smrt. Slovo našeho Boha je stálé na věky. Vždyť není nic, co by nás odloučilo od Boží lásky, ani smrt. Na každém člověku Pánu Bohu záleží. Na drobné sedmikrásce i na urostlé rozvinuté kopretině. Díky Božímu slovu, díky Boží lásce v Kristu můžeme být pozorní ke svému bytí. Nemusíme se chránit před tématem smrt, můžeme plně a smysluplně žít i s tímto tématem a díky němu. Vždyť přicházející Pán, Ježíš, v Betlémě narozený, smrt překonal. Byl vzkříšen. Tak to vyznáváme. Věříme, že nás jednou převede ze tmy do světla, ze smrti do života.
„Potěšte, potěšte můj lid,“ slyšíme a potěšení s úlevou přijímáme. Amen
Modlitba + vyznání vin:
Pane, smiluj se nad námi hříšnými.
Spolu s celou církví vyznáváme svoji víru slovy
Apoštolského vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný.
Amen.
Píseň: 272, 1 – 4 Jak vítati mám tebe
Sborová oznámení:
Modlitba přímluvná + MP:
………….
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Poslání: 1. Kor 4, 1 – 5
Požehnání:
Píseň: 361 Již vstaňme bratři
Postludium: