Bohoslužby 24.1.2021 - odkaz na online
3. neděle po zjevení Páně
Prezenční i online
Miroslav Erdinger
Varhany: Lenka Pašková Špeciánová
Zpěv: Eliška Erdingerová
Kytara a zpěv: Jan Karnolt
Preludium: V úterý by se dožil 92 let významný autor mnoha duchovních písní Petr Eben. Některé jsou i v dodatku k našemu zpěvníku. Jako vděčnost za tohoto autora budeme dnes zpívat jeho písně. Hned ta první je:
Vstupní píseň: 613, 1 – 2 Oči všech
Introit: Ž 27, 1 – 4
HOSPODIN JE SVĚTLO MÉ A MOJE SPÁSA
1 Davidův. Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? 2 Když se na mě vrhli zlovolníci, aby pozřeli mé tělo, protivníci, moji nepřátelé, sami klopýtli a padli. 3 Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat. 4 O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je 3. neděle po zjevení Páně. Vítám Vás k tomuto setkání s Božím slovem zde v Husově domě i online u počítačů. Zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: Dodatek 614 Vzdávám ti Bože
Modlitba:
Čtení: Lk 5, 1-11 + 27 – 32
— Povolání rybářů
1 Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; 2 tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. 3 Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. 4 Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ 5 Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ 6 Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. 7 Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. 8 Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ 9 Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; 10 stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ 11 Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. 27 Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou.“ 32 Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“
Píseň: Svítá 96 Já hledám stále dům
Text: Lk 9, 57 – 62
— O rozhodnutí k následování
57 Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ 58 Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ 59 Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ 60 Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ 61 A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ 62 Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu.
Ta cesta, po které nyní jde Ježíš a na které ho, jako většinou, doprovází mnoho lidí, by mohla být docela klidná, odpočinková. Cesta od vesnice k vesnici. Jako když v létě sbalíme batoh a procházíme třeba Lužickými horami nebo Šumavou, procházíme vesnicemi, lesy, poli, díváme se na oblohu, pozorujeme přírodu. Jdeme sami nebo s někým, vedeme nezávazné, ne příliš hluboké hovory. Jsme plni dojmů a večer šťastně unaveni usínáme. Taková to byla příjemná cesta.
To ovšem nelze říci o cestě, o níž píše doktor Lukáš. Někteří na té cestě přemýšlejí o Božím království. A to je těžký kalibr. Zřejmě je to téma obecnější. Své otázky totiž Ježíši klade ne jeden poutník, ale hned tři vstupují do hovoru. Otázky jdou do hloubky. Jde o současnost těch lidí. Jde o účast na Božím království, jde o tento život. Ale je zde významný přesah. Jde také o život budoucí, věčný, nový, kde není bolest ani žal ani nemoci ani smrt, jde o život poté, řekněme. Jde o věčnost.
„Budu Tě následovat, kamkoliv půjdeš,“ řekne jeden Ježíšovi. No to je ale rozhodnutí. Hlas se při něm nezachvěje. Ten člověk spojil svou budoucnost s Ježíšem. Vnímá Ježíšovu cestu jako řešení pro sebe, pro svůj život. Má již s Ježíšem své zkušenosti. Nasycení zástupů, milosrdné, neponižující, odpouštějící jednání s lehkou ženou, se zlodějem, utišení bouře, mnohá uzdravení, že by je mohl každý lékař závidět. A mnoho jiného s Ježíšem zažil. Ano, chci, aby to byla moje cesta. Tento muž, Ježíš, je mi autoritou, stojí mi za to spojit s ním svůj život. Čekali bychom, že Ježíš zajásá, že řekne: „Skvělé, člověče, děláš mi radost, pojď za mnou, následuju mne.“ A bude to fajn. A ono je to jinak. Jaká je realita života s Ježíšem? Dnes bychom řekli, že je to cesta bezdomovce. Z místa na místo. Ježíš žije život pocestného bez střechy nad hlavou. Nemá domov, nemá rodinu, nemá svoji zahrádku ani křesílko. Následovat Ježíše znamená hledat Ježíše. Vydávat se za ním, vycházet ze svého pohodlí, ze svého zázemí, ze svých jistot. A hledat ho tam, kde jsou nemocní a umírající a nešťastní a zklamaní sami sebou i druhými. Jeho nalezení však změní život. Ježíšova slova neznamenají, že ten, kdo Ježíše následuje, nemůže mít rodinu, děti, dům, zahradu, auto… Ukazují však k cestě hledání, k pohybu. To všechno není tím posledním a vrcholným, proč člověk žije. To vše jsou dary nebeského Otce, projevy jeho milosrdenství. Ale ten, kdo chce následovat Krista, nemůže vyměnit bohoslužby za posekanou zahradu, nemůže vyměnit biblickou hodinu za v myčce umyté auto, nemůže vést svoji rodinu, aniž by ji stavěl na základech víry v živého Boha. Nemůže vyměnit své pohodlí za setkání s nemocným, opuštěným, plačícím. To je ono vycházení, to je hledání Krista a setkávání se s ním v bratrech jeho nejmenších.
Toho druhého Ježíš oslovil sám: „Následuj mne.“ To mohlo nepochybně osloveného potěšit. Takový člověk a zve mě na svou cestu, zve mě do své společnosti, dokonce mám nést jeho myšlenky, ideály a mám ho v nich následovat. Ježíš si mě všiml a vyzval k následování. Tak to ano, to beru a hned jdu. Ale přece jen je tu něco, co mi ještě brání, co mě zdrží. „Dovol mi pochovat otce,“ řekne ten muž. „Pak hned přijdu.“ Milé sestry, milí bratři, je dobré vědět, že židovský zákon, Tóra, nepřipouštěla možnost, že by syn neměl pohřbít otce. Byla to povinnost, která neměla omluvu. Známe to přece i my. Když nám někdo blízký zemře, zajišťujeme pohřeb. Snažíme se připravit důstojné rozloučení, pokud možno v intencích života zesnulého. Nikdo z nás to nechápe jako zákonem určenou povinnost, chápeme to mnohem víc jako morální povinnost. Po staletí to tak lidé cítí. A teď Ježíš řekne ne? Chce snad rušit nejen projevy vděčnosti, úcty, piety, lásky k zemřelému otci, chce rušit i nařízení Zákona? Ani jedno, ani druhé. Jen relativizuje tu tvrdou povinnost. Ukazuje, že člověk má svrchovanou svobodu vůči židovskému zákonu i vůči prorokům. Udělám to ne proto, že musím, že mě k tomu nutí paragrafy zákona, že se snad dokonce bojím trestu či vyloučení, pokud to nesplním, ale protože chci, protože to cítím jako potřebné, dobré, správné. Ti, kdo plní bezmyšlenkovitě všechna přikázání, kdo si z Boží cesty udělali okovy, nařízení, kdo se nechali připravit o svobodu myšlení, jednání, svědomí, ti žijí jako již mrtví. Ti ať si ty své pochovávají. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království. Co to znamená?
Království Boží, to je prostor lásky a odpuštění, to je prostor milosrdenství a smíření s Bonem, s druhými lidmi, sama se sebou. To je prostor, kde se projevuje Boží dobrota a Boží moc. Taková moc, která nedrží silou, ale hladí jako jemný vánek. Moc, která je něžná jako matčino pohlazení, plné bezpodmínečné lásky. Nedopustí, aby se člověk sžíral pod tíhou svých nepodařených věcí, nedodržených slibů, mrznul ve svých stínech. Kdesi jsem četl, že „tam, kde jeden druhého chápe, respektuje, miluje, odpouští mu, pro něho žije, tam už začíná Boží království, jehož plnost nastane u Boha v nebi. Království Boží je pramenem pokoje a vnitřní vyrovnanosti. Boží království ruší vládu temna“. To všechno, milé sestry a milí bratři, jak cítíme, to začíná, a to již žijeme zde, v tomto světě a v tomto životě. Tady a teď.
Také třetí člověk, stejně jako ten první, se vehementně hlásí k následování. A jako ten druhý si klade podmínku. „Dovol mi, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Slyšeli jsme ve starozákonním čtení o povolání Elíši. Eliáš vidí Elíšu, jak orá, a pověřen Hospodinem hodí na něj svůj plášť. Což znamená, že ho povolává ke službě Bohu. Elíša prosí, aby se mohl rozloučit s otcem a matkou a Eliáš mu to dovolí. Ježíš podobnou situaci vidí jinak. Následování Ježíše vyžaduje neodkladné rozhodnutí. Teď hned jdi a následuj mne. Neohlížej se dozadu, dívej se dopředu. Nenech se zdržovat jakoukoliv svou minulostí.
Milé sestry, milí bratři, možná porozumíte situaci, kdy vás trápí, až sužuje ne to, co jste udělali špatně, ale to, co jste měli udělat a neudělali. Ať již svou liknavostí, odkládáním, špatným stanovením priorit nebo jednoduše to zavinila nečekaná situace. Nebo Vás trápí něco nepodařeného z vaší minulosti. A naopak, jistě znáte chvíle, kdy se s potěšením až rozkoší ohlížíte do minulosti a říkáte si, jak to bylo úžasné, jak se vám to povedlo. Ani jedno, ani druhé. Způsobilost pro zvěstování Božího království takové zpětné pohledy vylučuje. Ať jsme orali rovnou brázdu nebo pokřivenou, je to minulost. Někteří znáte jednu mou minulou bolest. Když mého tatínka před deseti léty ranila mrtvice a umíral v nemocnici, rozhodl jsem se ho vzít do domácího ošetřování tak, aby umřel a já ho doprovodil až k samému konci. Vše jsem zajistil, s bratrem se domluvil. Tatínkovo převzetí z nemocnice jsem o den posunul, už nevím proč. Ráno když jsem pro něj měl jet, mi vrchní sestra sdělila, že je vše v pořádku, je vizita, po vizitě mi zavolá, abych si tatínka převzal. Po vizitě mi volala, že tatínek právě umřel. Pět let před tím jsem odejel se sborem na takový třídenní seznamovací pobyt. Hned první večer mně z nemocnice volali, že maminku odvezli do nemocnice. A že si nemám dělat starosti, jenom taková diagnostická hospitalizace. Byl jsem tak 200 km daleko, tak jsem do té nemocnice nejel. Asi za hodinu mi volali, že maminka právě zemřela. Obě ty chvíle byly k uzoufání. V obou případech jsem měl připraveno, jak své rodiče doprovodím. A všechno bylo jinak. Špatné priority? Něco jsem zanedbal? Podcenil? Ať to bylo, jak to bylo, došel jsem k jednomu. Nech to Pánu. Je to minulost, kterou ty nezměníš, ale kterou dávno před tvými výčitkami změnil Pán. Pán, který hledí k srdci, i k tomu tvému. Který zná naše motivy. Nech to Pánu, který toto a mnohé jiné bolesti tvého života vzal na kříž. Pokud se chceš, člověče, ohlížet, pak jenom ke Kristovu kříži. Ten pohled tě odvrátí od minulosti a nasměruje k budoucnosti. Tam, na Kristově kříži, je tvůj hřích. Tam je to, co jsi nezvládl, co se ti nepodařilo, čeho upřímně lituješ. Tam je to ukřižováno. Tam je vše pro tebe dokonáno… Můžeš jít dál.
„Jdi a všude zvěstuj království Boží,“ vracíme se k tomu druhému člověku. To je to, co máš nést dál, co máš zvěstovat, tam se dotýkáš Božího království. Všude zvěstuj, že se nemusíš trápit, nemusíš plakat, nemusíš se mrskat. To za tebe se trápil, plakal, byl bičován tvůj Pán. I za ty, kteří toto zvěstování přijmou pro sebe. Můžeš se, milý člověče, směle a s nadějí dívat dopředu.
Amen
Interludium:
Modlitba – vyznání vin, slovo milosti:
Vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný.
Amen.
Píseň: Dodatek671 Dej mi Pane
Oznámení:
Modlitba přímluvná + MP:
- za jednotu křesťanů
- za práci televize Noe, která jednotě křesťanů napomáhá
- za ty, kdo se trápí pro svou minulost
- za ty všechny pomahače, kteří dávají své síly, své umění, modlitby těm, kdo jejich pomoc potřebují
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Píseň: Dodatek684 Učiň mě Pane nástrojem
Poslání: Řím 5, 1 – 5+ Gal 4, 26 – 29
Požehnání:
Píseň: 678 Jeden Pán jedna víra
Postludium: