Bohoslužby 14.2.2021
Neděle Estomihi
Prezenční i online
Miroslav Erdinger
Varhany: Lenka Pašková Špeciánová
Kytara, banjo: Jan Karnolt
Housle, viola Vít Novotný
Zpěv: Eliška Erdingerová, Jan Karnolt
Preludium:
Vstupní píseň: Dodatek637 Díky Bohu vzdejme
Introit: Ž 119, 57 – 60 + 64
57 Pravím: Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. 58 O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. 59 Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy. 60 Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat. 64 Tvého milosrdenství je, Hospodine, plná země, vyučuj mě v tom, co nařizuješ.
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je neděle Estomihi – Budiž mi pevnou skalou. Vítám Vás k tomuto setkání s Božím slovem zde v Husově domě i online u počítačů. Zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: EZ 66, 1 – 2 + 7 - 8 Nuž pojďte a Bohu
Modlitba:
Čtení: Iz 53, 1 – 9
— Nejpohrdanější z lidí - Měl-li se stát zachráncem druhých, musil služebník sestoupit až do jejich nejhlubší bídy.
1 Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? 2 Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. 3 Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.
— Trpěl za nás - Podoben obětnímu beránku, nechal na sebe vložit hřích druhých a mlčky jej nesl.
4 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. 5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. 6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. 7 Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. 8 Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. 9 Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
Píseň: EZ 443 Přijď králi věčný náš
Text: Mk 8, 27 – 33
— Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy
27 Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ 28 Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ 29 Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ 30 I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.
— První předpověď utrpení
31 A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. 32 A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. 33 On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Kázání:
V Kristu Ježíši milé sestry a milí bratři,
jedním z nezpochybnitelných požadavků, které vnímám jako požadavek současného životaběhu, je osobní vztah, osobní zájem, jasné zaujetí stanoviska: kde stojím, kde jsem, co přináším, k čemu se připojuji, co odmítám. Žádné hry, co říkají ti druzí, připojit se k většině, nechat se rozkolísat jakýmisi podivnými statistikami, třeba že už je zase nedostatek rakví a kdo má ty mrtvé na krku. To nechutně hrají politici, především premiér a jeho vláda a jím podobní. To je vydírání. Jde to kolem nás a nemůžeme dovolit, aby to zůstávalo v nás a určovalo to naše současné životy. Nutný je osobní postoj, vlastní názor. Jako křesťané vnímáme, že křesťanská víra je osobní cesta s Kristem. On je můj pán, jemu věřím, na něj spoléhám. Pokud jednou tuto cestu přijmeme, vstoupíme na ni a jdeme po ní, slyšíme otázky, které jsou velmi na tělo, opět použiji to slovo, jsou to velmi osobní otázky. S jednou takovou osobní otázkou se setkávají Ježíšovi učedníci, kteří jsou se svým Pánem a Mistrem – kde jinde než na cestě. Cesta, symbol pohybu, ale také nepohodlí, všelijakého kodrcání, nečekaných zatáček, překvapivých stoupání i nebezpečných klesání. Cesta kamenná i asfaltová, zarostlá trním i široký průklest. Cesta horkým sluncem vyprahlá, i vytrvalými dešti vymletá. Takové jsou cesty, po kterých chodí Kristus Pán se svými učedníky. Takové jsou cesty, po kterých chodíme my, křesťané, se svým Pánem. A na nich otázky.
„Za koho mě lidé pokládají?“ Tak se ptá Ježíš, a jakoby ukazoval k tomu, co je pro nás z našeho pohledu důležité. Nutno říci, bohužel důležité až deformující. Ptáme se tak často a stále se nám to téma vrací. Co si o nás myslí druzí, co si o nás druzí povídají, jak nás vlastně druzí vidí. Co by tomu řekli druzí lidé. Stylizujeme se do různých podob, jen aby ti druzí o nás hezky mluvili a mysleli si jen to dobré. A to není dobře. Není dobře mluvit a jednat a chovat se a rozhodovat podle toho, co si o nás myslí druzí. Podstatné je, jak to my sami cítíme, co je pro nás důležité. Ale ještě podstatnější je, jak nás vidí Ježíš. Ten, kterého teď ovšem zajímá, za koho ho pokládají jiní. Ale zajímá ho to opravdu, nebo jen otevírá situaci pro tu zásadní, následující, osobní otázku, před kterou nejenže neuhnou učedníci, před kterou neuhneme ani my? Nechce dát člověku čas před otázkou kardinální? Vytvořit prostředí pro vyslovení zásadní odpovědi nebo lépe, pro vyslovení osobního vyznání? Nechce tím říci, že je potřeba dobře zvažovat, promýšlet, zpytovat sebe, než člověk vysloví skutečně zásadní tezi? V době rychlých až zbrklých reakcí člověk potřebuje čas. Jedná se o podstatné vyjádření postoje.
Na tu první otázku odpovídají učedníci s přehledem. Nezaváhají a říkají taková jména, která ukazují k velkým osobnostem Božího lidu. Není žádná hanba být pokládán za proroka Eliáše nebo za jiného proroka nebo za Jana Křtitele. Spíše naopak. Ale takové odpovědi učedníky nic nestojí, zopakují si náboženství, připomenou biblické postavy. Odpovědi vysypou z rukávu a jde se dál. A to je málo. To je tradice, rutina, k ničemu nezavazující fráze. Je to taková poklidná konverzace. Až do jisté chvíle.
Než se Ježíš zeptá osobně. Než svou otázkou sdělí podstatu víry, podstatu té klikaté cesty, po které křesťan jde. Než Ježíš otázkou přiměje učedníky zamyslet se nad svou vírou, zamyslet se nad tím, co pro ně znamená Ježíš Kristus a kdo pro ně vlastně je. „Zeptal se jich: A za koho mě pokládáte vy?“ A to je již složitější. Na odpověď na tuto otázku nestačí navštěvovat hodiny náboženství, chodit pravidelně do kostela, dávat do sbírky. Jakkoliv je to vše důležité a často je to i vyjádřením cesty víry i vztahu ke sboru, nestačí to. Víra je náročná, vztah ke Kristu je náročný. Vyžadují člověka celého. Zde je potřeba sáhnout do samých hlubin své víry a ptát se: „A kdo vlastně pro mě ten Ježíš je? Pro mě osobně. Ne co ti druzí, jak ho vidí, za koho ho pokládají, ale já, já sám, za koho Ježíše pokládám, koho v něm vyznávám, komu to vlastně věřím?“ „Za koho mě pokládáte vy?“ ptá se Ježíš i nás. A my musíme sáhnout do hlubin své víry. S rozmyslem, pomalu, dobře zvažovat, než odpovíme. Protože na té odpovědi velmi mnoho záleží. Ta odpověď má dosah do všech odstínů našeho života. Nezpochybnitelný požadavek dnes na nás.
Překvapivě, snad ukvapeně, hujerovsky aktivně, bez přemýšlení, jaksi ze setrvačnosti vykřikne apoštol Petr: „Ty jsi Mesiáš.“.Co tím vlastně Petr říká? Koho to vyznává? Kdo to je Mesiáš? Ukáže se za okamžik, že si Petr s odpovědí příliš hlavu nelámal. Kdyby ano, pak by ještě něco dodal. „Ty jsi Mesiáš podle mých představ, podle mého vidění věci, podle mého chápání Mesiáše, ty jsi Mesiáš podle mě.“ Mesiáš, v překladu pomazaný, byl obecným titulem pro izraelské krále. Pomazání olejem, kterého se králům dostávalo, vyjadřovalo oddělení a Boží vyvolení. Postupem času se vytvořila představa, že pomazaný je ideální, významný král, který je nástrojem Boží svrchovanosti. Do pojmu se dostal i politický význam, kde tento pomazaný zbaví izraelský lid od nadvlády Říma, bude triumfovat nad nepřátelskou politickou mocí. Další posun vidí Mesiáše jako toho, kdo bude vládnout nikoliv zbraněmi, ale právem a spravedlností. Již svou pouhou existencí bude vítězit. Do představ o Mesiáši se sice myšlenka o trpícím Mesiáši dostala, ale nijak se neujala. Nebyla přijata. Velmi pravděpodobně ty triumfalistické představy nesl i Petr. Ty jsi ten, který bude triumfovat, kterému se budou všichni klanět, který přemůže nepřátele a povede lid ke svobodě.
Sotva Petr téměř vykřikne své vyznání, musí slyšet něco, co je pro něj nepřijatelné. Totiž to, že Mesiáš Ježíš není Mesiášem podle představ Petra nebo kohokoliv jiného, třeba nás, ale podle Božího rozhodnutí. Ježíš o tom otevřeně promluví. „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“ Cesta Mesiáše je cestou zavržení, utrpení, smrti a vzkříšení. A to Petr nějak nebere, to je pro něj nepřijatelné, to se naprosto vymyká jeho představě o Mesiáši. Nese představu Mesiáše, jak se o něm učil v hodinách židovského náboženství. Před sebou však má představu Mesiáše nenáboženského. Ne Mesiáše náboženství, Mesiáše víry, Mesiáše života. Takového Mesiáše, který zachraňuje, který rozumí lidské duši, rozumí člověku a jeho strastem, který na sebe bere hřích člověka, onu zátěž, vytvářející okovy. A když Petr Ježíše za taková slova kárá, dostane se mu tvrdého odmítnutí.
„Jdi mi z cesty satane, odstup satane. Tvé myšlení není z Boha ale z člověka.“ Před léty mi při čtení tohoto textu v psychiatrické léčebně jeden pacient řekl, že Ježíš je moc tvrdý a ptal se, proč tomu tak je. Přemýšlel jsem o odpovědi dlouho. Pak jsem řekl, že je tomu nejspíš proto, že Petr musí být tvrdě odmítnut, aby nejen on, ale všichni další, kteří by zpochybňovali Ježíšovo mesiášské dílo, jasně věděli, že zpochybňují samu podstatu Ježíšova poslání. Ježíšův triumf je triumfem nad hříchem. A ten triumf nezačíná u otevřeného hrobu velikonočním ránem, ale již soudem Židů, potupnou cestou na kříž, křižováním plným bolesti, smrtí a pohřbem. Však se k té cestě na kříž neděli co neděli přibližujeme. Až pak přichází nové světlo, triumf nad hříchem a smrtí. A tomu Petr nerozumí. Zůstává ve svých představách. Lidských, příliš lidských představách. „Jdi mi z cesty, satane,“ slyší.
Milé sestry, milí bratři. Ta Ježíšova otázka na tělo, osobní otázka: „Za koho mě pokládáte vy?“ je položena, jak jsem již řekl, i nám. Stojí za to s odpovědí nepospíchat. Nebýt tak jako Petr rychlý ve slovech. Stojí za to projít si cestou promýšlení, zamyšlení se nad svým vlastním životním příběhem. Přemýšlet o tom, jakého Mesiáše vlastně potřebujeme, jakého vyznáváme, jaký Mesiáš to proměňuje naše životy, dává jim smysl, zbavuje je zátěže hříchu, solidarizuje se s námi v bolesti a trápení, v nemocech i strádání, v pádech a hledání cest. Jaký to vlastně Mesiáš prožívá s námi tyto dny, plné nejistot a otázek. Jestliže po niterném hledání odpovědi na Ježíšovu otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ odpovíme: „Ty jsi Mesiáš, ten, který mnoho trpěl, byl zavržen od starších, velekněží a zákoníků, byl zabit a po třech dnech vstal“ a dodáme: „A to všechno i pro nás, pro náš hřích, pro naše spasení, pro naši současnost i budoucnost, pro naše kroky, hledající naději,“ pak jistě neuslyšíme: „Jdi mi z cesty,“ ale uslyšíme pravý opak: „Pojď za mnou.“ Naše smýšlení nebude z nás, nebude z člověka. To zaslechneme smýšlení Boží. O nás, o světě, o Kristu, o dnešku. To nás Duch svatý naplní a my se jím necháme oslovit a vést. A pak se radostně za Kristem můžeme rozeběhnout. Ale vlastně ne, vždyť on je tu ruku v ruce s námi. Tedy ne za Kristem, ale s Kristem. V tom pevném, osobním vztahu. Ne hry politiků, ale Ježíšova přítomnost v našich životech, jeho blízkost již ty životy bude určovat, a hle, již určuje. Amen
Interludium:
Modlitba – vyznání vin, slovo milosti:
Vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný.
Amen.
Píseň: EZ 502 V pokoře srdce svého
Oznámení:
Modlitba přímluvná + MP:
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Píseň: Dodatek632 Neskládejte v mocných naději
Poslání: 1. Jan 4, 7 - 12
— Kdo je z Boha, miluje bratra
7 Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. 8 Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. 9 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. 11 Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. 12 Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.
Požehnání:
Píseň: Svítá 467 Ubi caritas
Postludium: