Bohoslužby 21.2.2021
Invocavit 1. neděle postní, vzývati mne bude, a vyslyším jej
Presenční i online
Miroslav Erdinger
Varhany: Marie Kejřová
Housle viola: Vít Novotný
Kytara, zpěv: Jan Karnolt
Zpěv: Eliška Erdingerová
Preludium:
Vstupní píseň: EZ 163 Hospodin sám národů Bůh
Introit: Ž 63, 2 – 4
2 Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. 3 Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu; 4 tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
Pozdrav: Invocavit – vzývati mne bude a vyslyším jej, první neděle postní, zde v HD i doma u počítačů… Milost vám a pokoj…
Píseň: EZ 111 Slavit budu Boha svého
Modlitba:
Čtení: Mt 4, 1 – 11
— Pokušení na poušti
1 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2 Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. 3 Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ 4 On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ 5 Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu 6 a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!‘“ 7 Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“ 8 Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu 9 a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ 10 Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ 11 V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
Píseň: 215 Zlatá když sluneční záře
Text: Iz 58, 1 – 10
— Pravý půst - Půst neprospěje, nepojí-li se s plněním příkazů Hospodinova zákona.
1 „Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. 2 Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. 3 ‚Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. 4 Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. 5 Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? 6 Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? 7 Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? 8 Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. 9 Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, 10 budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu.
„K čemu je dobrý půst, co to vlastně je ten půst?“ ptali se mě lidé na biblické hodině. Otázka logická, vždyť jsme v postní době, která začala popeleční středou. Ovšemže pro naši církev otázka ne právě typická. Téma půstu neřešíme. A přesto ho nelze vynechat, vytěsnit, tvářit se, že není. Vždyť je to Ježíšovo téma. „Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl,“ četli jsme z evangelia podle Matouše. Ježíš ukazuje k jednomu z důvodů, proč půst. Zde jako příprava na životní poslání, příprava na životní úkol. Je to takový zvláštní paradox. Po čtyřiceti dnech je Ježíš naprosto oslabený, vyhladověný. A když toho chce zneužít ďábel, Ježíš je silný. Je dostatečně silný na to, aby uměl třikrát říci ďáblovi ne. Přepočítal se ďábel, přepočítalo se zlo, když po půstu vyhladovělém Ježíši vidí slabocha, který zlému skočí na špek. Ani kameny nepromění na chleby, ani se nevrhne střemhlav z jeruzalémského chrámu, ani se ďáblovi nepokloní. „Jdi z cesty, satane,“ slyší zlý a odchází. Půst jako sbírání sil do zápasu s pokušením.
Přečtená perikopa z proroctví Izajášova také nabízí smysl půstu. Vychází z tradice a víry Izraele, vychází ovšem především z aktuální situace Božího lidu. Dobré zvrátit, pokazit, umazat. To umí člověk. A to uměl i lid starého zákona, Boží lid. A uměl zvrátit i to, co člověka mělo očistit, vrátit mu vnitřní pokoj, pomoci srovnat vztahy především mezi člověkem a Bohem, ale také mezi lidmi navzájem. Šlo o půst. Z daru ztišení, meditace, z daru, nebo také nástroje, který spolu s modlitbou měl člověka přibližovat Bohu, udělal člověk nástroj sobectví, jakýsi flastr na své pokrytectví, jakýsi pohárek na usmířenou s Bohem. Verše předcházející přečtenému textu vypovídají ještě jasněji: „Půst je vám zástěrkou vašeho sobectví. Je vám dobrý k tomu, abyste mohli hovět vlastním zálibám, honit do práce bezbranné dělníky a dlužníky, zneužívat postních dnů a postních shromáždění k zotročování druhých a k prosazování vlastní vůle.“ Ano, všechno se dá zneužít, pošlapat. I cesta k Bohu.
Ale tu zase působí jakýsi jemný Boží humor, který překlene všechnu námahu, kterou člověk vynaloží, aby to dobré zneužil. Vrací zpět, ovšemže jinak, srozumitelněji a snad i přijatelněji tu převrácenou lidskou snahu. My totiž díky té zvrácené lidské snaze můžeme číst velmi povzbudivé a radostné prorokovo slovo, které ukazuje k novému světlu, k jitřence, otevírající nový den a novou naději. Máme před sebou prorocký text, který ukazuje k tomu podstatnému ve vztahu člověka k člověku, vztahu, který má svoji motivaci ve vztahu Boha k člověku. Vypovídá o tom, co se líbí Bohu. Půst, který Bůh schvaluje, cesta, která k Bohu vede, má podobu spolu lidství, lidské blízkosti, soucitu a milosrdenství. Angažmá tam, kde člověk potřebuje člověka. Půst, to je životní program. Nic statického, nic jednorázového, nic, co by se dalo „sfouknout“ během pátku nebo popeleční středy nebo několika dnů v roce. Celoživotní program je půst. Můžeme dodat sociální program. Protože se týká člověka. Každého, avšak toho, kdo si nemůže sám se životem poradit, obzvlášť. Prorok Izajáš ho před námi předestírá.
To široké pole sociálního angažmá se otevírá uprostřed společnosti. „Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít.“ To je otevřený prostor, jakési společenské angažmá otevřených očí, které vidí bezpráví, svévoli, vidí utlačované a pronásledované, vidí bezbranné. Vidí ty, které moc přitlačila ke zdi, zametla s nimi, prohlásila je za outsidery, případně jim zajistila pryčnu a slamník a železné dveře. „Rozevřít, rozvázat, rozbít.“ Až tak silná slovesa musí být použita, aby vyjádřila, že na taková pouta musí být člověk dobře vybaven. Jde o vytrvalý, vysilující zápas, který nelze kamuflovat zbožnými slovy nebo přepjatými zbožnými rituály. Jde ovšem o zápas, pro který lze nalézat a čerpat sílu z moci Boží.
Druhý velký prostor, k němuž text ukazuje, řekněme, je prostor lásky pro všední den. Jde o hladové, utiskované, bezdomovce, uprchlíky. Jde o nahé, žíznivé, o nezaměstnané. Jde o diskriminované menšiny nebo o cizince, kteří hledají nový domov. Jde o ty, kteří jsou v nemocnici, kteří jsou vyděšeni diagnózou. Jde o ty dnes vystrašené koronavirovou pandemií, tak vystrašené, že přestávají žít, i když jejich srdce tepe. Ti všichni jsou spoutáni pouty své chudoby, bezvýchodnosti a bezútěšnosti, ti zápasí o zbytky naděje. Známe i jiná pouta. Vidíme je kolem nás. Pouta osamělého stáří, pouta dětských postižení, pouta strachu z budoucnosti. Víme něco o poutech vyhaslé lásky nebo nenaplněných tužeb. A ještě jiná břemena tíží mnohé kolem nás. Vidíme pasáky, spoutané nemilosrdným zneužíváním žen, dívek i dětí, vidíme pouta bezohledné ziskuchtivosti dealerů drog. Příliš mnoho bezútěšnosti. Žádná radost. Co s tím?
Pokusme se hledat odpověď z jiné strany. Člověk hledá trochu světla do svého života. Hledá naplnění, hledá smysl. Rád by se zbavil toho nepříjemného soumraku, který nedovolí vidět dál než k dalšímu nejbližšímu západu slunce. Hledá světlo, hledá alespoň záblesky štěstí. Hledá světlo, které vzejde v temnotě. Hledá ho v úspěchu, majetku, hledá ho v moci nebo uznání. Hledá unaven, znechucen tím neustálým míjením cíle. Ale cíl je vedle, nablízku. Tady ten cíl pláče ve své samotě, zde zapáchá, tady mu chybí kabát a tento cíl má strašně smutné, snad stoleté vrásky. A tady vedle ten cíl, tomu zase nikdo neřekne, že ho má rád. A tento cíl zde si balí poslední cigaretu ze špačků v popelníku a již nevidí budoucnost. To je najednou cílů. To je najednou paprsků světla. A to je najednou radosti. Radosti v darovaném doteku, slově, úsměvu, radosti v utřené slze, v doušku vody. Radosti v polibku a objetí. Radosti v krajíci chleba. To je najednou možností pro každého, kdo se dobře dívá kolem sebe, kdo hledá radost, smysl, kdo hledá to své štěstí. Pro každého z nás. Radosti, která se rodí v jediném okamžiku, ve kterém nám bleskne hlavou, že život je vztah a vztah bez lásky má pachuť včera nedopité sklenice a mít rád nejsou jenom slova. A to je půst. Takový půst si necháme líbit, protože ten se líbí Bohu. Ne prázdné rituály, ne divadlo pro druhé, ne uspokojení plněním předpisové zbožnosti. Jestli se něco Bohu líbí, pak je to nepochybně to, co vrací člověku ztracené lidství, ztracenou lidskou důstojnost. Lidskou tvář. Milé sestry a milí bratři, každý z nás jsme obdarováni tak, že tu nebo onde můžeme pomáhat jinému onu lidskou tvář, ve které se zrcadlí obraz Stvořitele, hledat a nacházet.
Milé sestry, milí bratři, povím Vám zlomek příběhu člověka, který jsem Vám možná již říkal. Německá luterská církev měla na začátku devatenáctého století muže, teologa, faráře, o němž řekl v r. 1951 první spolkový německý prezident Heuss: „Neměl žádný čas stát se velkým teologem, protože pospíchal, aby byl dobrým křesťanem.“ Tento muž se jmenoval Johann Hinrich Wichern. I u něho Bůh obrátil smutek v radost, špatné v dobré. V dětství mu zemřel otec a Wichern pocítil, co to je opuštěnost. Vedlo ho to k zájmu o opuštěné děti. Rozuměl jejich potřebám, jejich smutku. Celoživotně zachraňoval a vychovával opuštěné děti, zakládá záchranný dům pro děti, kde trpělivě vytváří nové rodinné prostředí, vytváří jakési rodinné kruhy. Vydává časopis, který burcuje lidská svědomí pro sociální práci. Je povolán k reformě vězeňství, kde by byly vytvořeny podmínky pro mladistvé vězně. Tento muž na slavném wittenberském církevním dnu v r. 1848 vysloví památnou větu „Církev ať prohlásí: láska ke mně patří tak jako víra.“ A podílí se na přetvoření církve v církev lásky Ježíše Krista. Tento muž pomohl nalézt mnohé lidské tváře. Mnoha lidem pomohl navrátit jejich lidskou důstojnost tak, aby se v jejich tvářích zrcadlil obraz Stvořitele. I takový může být půst.
Milí přátelé, sestry a bratři, víme teď velmi mnoho o půstu, který je cestou, který je v pohybu. Víme velmi mnoho o tom, co se Bohu líbí, víme i o nebezpečí, které hrozí, jestliže jakýkoliv náboženský rituál zastře jasné vidění našeho místa v životě – tváří v tvář Bohu i člověku. Víme také, a je nám to dobrým důvodem k celoživotnímu údivu, že s námi Pán Bůh stále počítá pro tak nekončící úkol, jakým je spolu lidství. A víme, že smysl má jen to, co je neseno láskou. Možná si vzpomenete na příběh z evangelia Janova, který jsme si připomínali ve středeční biblické hodině. Ježíš umývá nohy učedníkům. Ten příběh končil slovy: „Když to víte, blaze vám, jestliže tak činíte.“ A my to již víme. Aby to naše vědění dostalo sílu k rozhodnutí také tak činit, abychom měli dost síly, živé víry, statečnosti i osobního rozhodnutí udělat ten krok od vědění k činu, nabízí nám Boží slovo půst. Ne rituály a popel na hlavě. Takový půst, který nás oslabí, abychom v té naší lidské slabosti přijali sílu od Pána a poté byli tak silní, že budeme umět říci ďáblovi ne. Amen
Interludium:
Píseň: Svítá 296 Řekni ďáblovi ne
Modlitba + vyznání vin + slovo milosti:
Pane Ježíši Kriste, plni vděčnosti za vše, čím jsme denně obdarováváni Tvým i našim nebeským Otcem, plni vděčnosti za dar lásky a milosrdenství Tvého narození, Tvého kříže a prázdného hrobu, na začátku postní doby, tváří v tvář tobě, který jsi přišel do našeho světa v pokoře, tváří v tvář tobě, který jsi nikomu neublížil, který neodplácíš ránou za ránu ani zlým za zlé, který odpouštíš, miluješ své nepřátele a žehnáš každému člověku, tváří v tvář tobě poznáváme a uvědomujeme si svůj hřích. Uvědomujeme si všechno to, co jsme zavinili, ta mnohá slova, která jsme říkali a která raději neměla zaznít, ty mnohé chvíle, ve kterých jsme neobstáli, ve kterých jsme svůj zápas prohráli, ty mnohé činy, které bychom chtěli vrátit zpět. Je nám to líto. Vyznáváme, že před Tvou tváří jsme všichni stejní.
Prosíme, Pane, smiluj se nad námi.
Amen
Apoštolské vyznání:
Jako výraz jednoty křesťanů společně vyznejme naši víru slovy Apoštolského vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný. Amen.
Píseň: Svítá 148 Kdo na kolenou klečí
Oznámení:
Přímluvy + MP:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Píseň: Svítá 331 To já ó Pane můj
Poslání: Jak 1, 12-15
Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. 13 Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. 14 Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. 15 Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.
Požehnání:
Píseň: 504 Tak jakýž jsem