Bohoslužby 14.3.2021
Neděle Laetare
Prezenční i online
Miroslav Erdinger
Varhany:Ondřej Strádal
Housle, viola: Vít Novotný
Zpěv: Eliška Erdingerová
Kytara, zpěv: Jan Karnolt
Preludium:
Vstupní píseň: Dodatek637, 14 - 3 Díky Bohu vzdejme
Introit: Ž 136, 1 – 4 + 26
1 Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. 2 Chválu vzdejte Bohu bohů, jeho milosrdenství je věčné. 3 Chválu vzdejte Pánu pánů, jeho milosrdenství je věčné. 4 Jedině on koná velké divy, jeho milosrdenství je věčné. 26 Chválu vzdejte Bohu nebes, jeho milosrdenství je věčné.
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je neděle Laetare, Veselte se s Jeruzalémem. Vítám Vás k tomuto setkání s Božím slovem zde v Husově domě i online u počítačů. Zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: EZ65, 1 - 4 Na Sionu čest
Modlitba:
Čtení: Gen 9, 8 - 17
— Smlouva a její znamení - Bůh uzavírá smlouvu s člověkem i se vším stvořením. Zpečeťuje ji znamením duhy.
8 Bůh řekl Noemu a jeho synům: 9 „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem 10 i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. 11 Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ 12 Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: 13 Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. 14 Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, 15 rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. 16 Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ 17 Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“
Píseň: EZ 433 Otče náš milý Pane
Text: Iz 54, 1 – 10
NOVÝ ŽIVOT - — Plesej, neplodná - Pozůstatek Hospodinova lidu se rozmnoží, protože se Hospodin nad ním slitoval.
1 Plesej, neplodná, která jsi nerodila, zvučně plesej a výskej, která ses v bolestech nesvíjela, protože synů osamělé bude více než synů provdané, praví Hospodin. 2 Rozšiř místo ve svém stanu, ať napnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. 3 Rozmůžeš se napravo i nalevo, tvé potomstvo se zmocní pronárodů a osídlí zpustošená města. 4 Neboj se, už se nemusíš stydět, nebuď zahanbená, už se nemusíš rdít studem. Zapomeneš na hanbu, kdy jsi byla neprovdána, nevzpomeneš na potupu svého vdovství. 5 Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým vykupitelem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země. 6 Jako ženu opuštěnou a na duchu ztrápenou tě Hospodin povolal, ženu mladosti, jež byla zavržena, praví Bůh tvůj. 7 „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. 8 V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel.“ 9 „Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. 10 I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“
Kázání:
Milé sestry, milí bratři,
je nějaký důvod k plesání a jásání? Má k tomu nějaký důvod rozprášený Boží lid? Zubožený, opovržený, zdeptaný, v zajetí nepřátelských, mocichtivých a majetku chtivých panovníků? A co my? My máme nějaký důvod k plesání a jásání? Uprostřed koronavirové nekončící pandemie, v zajetí svých bytů a domů a měst a okresů, v zajetí vládnoucích mocichtivých a majetku chtivých manipulátorů a obchodníků se strachem? Možná bychom rádi vyrazili někam si zaplesat a zajásat, někde se poradovat, trochu si při písničce povyskočit. Ale vždyť my si nemůžeme zazpívat ani v kostele nebo ve sborovém sále. Natož povyskočit.
Co potřebuje Boží lid v takové situaci slyšet a co potřebujeme slyšet my? O co je možné se opřít, kde hledat a brát naději pro budoucnost? Ne, člověk nepotřebuje nějakou lacinou útěchu. Laciná útěcha, to je jako laciné víno v plastech nebo krabici. Vypít co nejvíc, zapomenout a ráno kocovina, bolení hlavy, deziluze. Prázdno. Ne, jen žádné uspávací věty prosím, žádná slovní sedativa. Tak jako Boží lid tehdy, potřebujeme i my dnes slyšet ujištění, že budoucnost je před námi. Že musíme projít tímto časem, musíme se jím prožít, abychom se pak mohli vrátit. Kam? Leká mě, když slyším: „Už abychom se zase vrátili do normálu. Už aby to zase bylo jako před Covidem.“ Člověk, který si projde nějakým utrpením, nejistotami, ztrátami, bolestmi, ten již nikdy nebude stejný jak před tím. Bude jiný a bude poznamenaný tím, co si prožil. Nejenže se již nemůže vrátit do starých kolejí, on ani nechce. Cítí, že to není to pravé. Něco musí být jinak. Vztahy musí být jinak. Vztahy mezi lidmi, vztahy k práci, k majetku, k přírodě, vztah k Bohu, také k sobě samému. Návrat neznamená a nesmí znamenat, že člověk teď pár let nežil a vrací se do toho, co opustil. Ne. Společnost již nikdy nebude stejná, svět nebude stejný. Jestliže kdysi člověk vše přijímal samozřejmě, že má na všechno nárok, že nesmí mít přece ničeho nedostatek, pak po návratu musí své místo nalézt vděčnost, pokora, solidarita. Změna životního stylu. Změna hodnotového systému.
Od proroka slyší Boží lid, že ho čeká slavná budoucnost. Exil pro něj není konečná. V době exilu byla města v troskách, hradby zbořené, stejně tak i jeruzalémský chrám. Samozřejmě že se lidé báli žít v rozvalinách, nechráněni hradbami. Bez možnosti setkávat se v chrámu. Bez možnosti společně oslavovat Hospodina. Ale také bez možnosti normálního všedního bezpečného života. Muselo jim to prorokovo slovo znít jako nebeská hudba, jako utopická slova. Kde to vzal ten Boží prorok? Jak na to přišel? Izajáš je prorokem potěšení, povzbuzení. Izajáš nalévá naději. Prorok navzdory. Radost navzdory smutku, naděje navzdory beznaději, světlo pro budoucnost navzdory tmě bez budoucnosti. Řekl jsem Boží prorok. Pán Bůh posílá svému lidu, svým dětem, vždy takového proroka a skrze něho takové slovo, které právě nejvíc potřebují. Již jen jméno Izajáš vyjadřuje úmysl Boží s jeho lidem. „Hospodin je spása.“ Bůh svůj lid neopouští, ale zůstává s ním a zachraňuje ho. Právě prorok Izajáš nese zaslíbení záchrany. Hovoří o Božím služebníku, který „… byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl. Muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal… byl proklán při naší nevěrnosti, zmučen pro naši nepravost…“ Ta slova, která čteme v předchozí kapitole, ukazují k budoucímu Spasiteli, ke Kristu. Ujištění o nové budoucnosti nejsou utopická slova. Bůh dává svému lidu lásku, odpuštění, naději. Již se nemusí bát, již zná Boží smýšlení o lidu Izraele.
I když Bůh jen na okamžik opustil svůj lid, i když mu dal zakusit život bez své přítomnosti, bylo to jen proto, že si to Izrael přál. Viděl jiná božstva, od Hospodina se odvracel. Není to tak, že Bůh by se člověka vzdával, že by Bůh člověka opouštěl. To člověk opouští Boha. A Bůh mu jen dopřeje zakusit, jaké to je, když ho člověk opouští. Ale proč by si to člověk nezkusil? Proč by si nezkusil Boží lid, jaké to je žít si na vlastní pěst, nezávisle na Hospodinu? V době totality jsme často slýchali, že víra je nesvoboda. Tmářství. „Osvoboďte se od Boha, nebuďte na něm závislí, vždyť je to nesmysl.“ A tak se lidé stávali nezávislými na víře v Boha, osvobozovali se od Boha, aby se stali závislými na člověku a nechali se člověkem zotročit. Zotročit mocnými, zotročit ideologií. A přestávali žít své vlastní životy a žili životy podle přání, manipulace a nařizování mocných. Nepřipomíná nám to, milé sestry a milí bratři, naši současnost?... Přimknout se k Bohu, důvěřovat Bohu, milovat Boha, to je zaslíbená cesta, po které můžeme projít i labyrintem současnosti.
Tehdy, dnes a stále budou platná slova, plná povzbuzení, slova o Božím milosrdenství a pokoji. Rád ten biblický text používám jako požehnání. Má to svůj důvod. Povím vám příběh, který jsem vám nejspíš kdysi vyprávěl. Před mnoha léty jsem ten text v bibli objevil a poslal jako přání jedné sestře, která tehdy byla kurátorkou ve sboru, kde jsem působil. Po mnoha létech, když již byla nemocná a nemohla se dostat do kostela, mi při jedné z návštěv řekla: „Po celou dobu mě to, co jste mi napsal, provází, pomáhá, dodává sílu. Jak já jsem za to vděčná. Tolik jste mi dal.“ „Co to bylo?“ ptám se. Pomalu bere do ruky bibli, otevře ji na stránce, kterou má založenou papírkem, a pomalu čte: „I kdyby ustoupily hory, i kdyby zakolísaly pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje kolísat nebude, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ Jsou to ta slova, která jsme četli z proroctví proroka Izajáše. Pomalu odkládá bibli na stůl a dlouze radostnýma očima se na mě dívá. Častokrát od té doby jsem se s ní při návštěvách právě těmito slovy loučil. Co jsem té sestře vlastně dal? Jen to, co jsem sám přijal, k čemu jsem se prožil a co si často připomínám. Tedy i tehdy, když ta slova používám jako požehnání zde v tomto sboru. Co je na těch slovech tak zvláštního?
Mimo jiné to, že nám nic nenalhávají. Neříkají: ničeho se nebojte, všechno bude v pořádku, nic zlého vás nepotká, budete jako v bavlnce, neonemocníte, nerozvedete se, budete mít dětí tolik, kolik jen budete chtít, budete mít dobré povolání atd. atd. Ne. Ta slova, řečená do dost zoufalé situace Božího lidu, jsou nejhlouběji jak jen je možné, zdrojem síly, naděje, radosti. Ta slova docela reálně připouštějí, že všechny jistoty, na kterých člověk staví, mohou být otřeseny. Hory a pahorky, nejen sídla božstev, jak tomu tehdy národy kolem Izraelců věřily, ale symboly síly, moci, stálosti a pevnosti mohou kolísat, mohou padnout, mohou vzít za své. A pokud bude mít člověk tyto skutečnosti za objekt své víry, za zdroj naděje, za světlo pro své kroky, může se stát, že o to vše přijde. Co mu zbyde? Kam se podívá, pusto a prázdno. A ten děs a bolest, když člověk zjišťuje pusto a prázdno ve své duši. Bůh to o člověku ví. Ví, do jakých situací se může člověk dostávat. Jaká ohrožení, která ho mohou přivést až k existenciální krizi, může prožívat. Bůh neříká: „Vyřeším to za vás.“ Bůh dává sílu, aby to člověk unesl, aby mu takové situace byly příležitostí ke zrání, růstu, prohlubování. Aby se neztratil v té záplavě všelijakých tragických zpráv, kterých je obzvlášť nyní žalostně plno. Také aby se člověk neztratil sám v sobě, ve vztazích, ve druhých lidech.
Bůh říká: „Zůstanu Bohem milosrdným. Neopustím vás. Moje smlouva je výsledkem mé lásky a věrnosti, člověče. Všechno se může chvět, ale to, k čemu jsem se zavázal, co jsem slíbil, to se nezachvěje. Od smlouvy neodstoupím.“ Smlouva je nabídkou pokoje. V tom nepokojném světě, kde kdekdo připravuje boj, ostří zbraně, chystá si ostrá slova, hledá pro sebe nejlepší výchozí situaci, v takovém světě Bůh nabízí pokoj.
Každé Vánoce si připomínáme, jak takový pokoj vypadá. Kníže pokoje, rek udatný se narodil v Betlémě. Bůh sestoupil k nám lidem, solidarizoval se s člověkem. Připomenul svou smlouvu. Já budu s tebou, nikdy tě neopustím.
Milé sestry, milí bratři, víte, kdy pro sestru, kterou jsem před chvílí zmínil, byla ta slova z Izajášova proroctví nejvíce nosná? A kdy se k nim nejčastěji vracela? V době, kdy ji bylo zle, kdy jí významně ubývaly síly. O jejich existenci se ovšem dozvěděla v jiné době. V době plného zdraví, kdy se mohlo zdát, že vše bude vždy v nejlepším pořádku. Tehdy přijala to, co se jí později stalo pevným bodem v jejím chvějícím se životě.
Může to být pro nás osobně i pro život našeho sboru dobrý výhled do budoucnosti. Neznám pro vše, co zde děláme a žijeme, lepší výhled než ten, který pramení z ujištění o Boží věrnosti, tlumočené prorokem Izajášem. A jakkoliv není čas plesání a bujarého veselí, tichou radost smíme směle prožívat. Vždyť: „I kdyby ustoupily hory, i kdyby zakolísaly pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje kolísat nebude, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ Amen
Interludium:
Modlitba – vyznání vin, slovo milosti:
Vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný.
Amen.
Píseň: Svítá 154 Neboj se
Oznámení:
Modlitba přímluvná + MP:
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Píseň:Svítá 360 V nebi je trůn
Poslání:
Ježíš praví: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám;
ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!" (Jan 14, 25-27)
Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. (2 Tes 3,16)
Požehnání: Ž 121
Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc.
Pomoc má jest od Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi.
Nedopustíť, aby se pohnouti měla noha tvá, nedřímeť strážný tvůj.
Aj, nedřímeť, ovšem nespí ten, kterýž ostříhá Izraele.
Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici.
Nebudeť bíti na tě slunce ve dne, ani měsíc v noci.
Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé.
Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš, od tohoto času až na věky.
Požehnej nás Bůh Otec, Syn i Duch svatý. Amen
Píseň:Dodatek618 Modré nebe slunce zář
Jděte ve jménu Páně.
Postludium: