Bohoslužby 16. 5. 2021
Neděle Exaudi – Vyslyš mne, Hospodine (Ž 27,7)
Ev. kostel
Miroslav Erdinger
Varhany: Marie Kejřová
Housle, viola: Vít Novotný
Preludium:
Vstupní píseň: 549, 1 Chvaliž Hospodina
Introit: Ž 27, 1 + 7 - 10
1 Davidův. Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? 7 Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! 8 Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám. 9 Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso. 10 I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je neděle, nazvaná Exaudi – Vyslyš mne, Hospodine. Ve čtvrtek si církev připomínala nanebevstoupení Páně. Vítám Vás k tomuto bohoslužebnému setkání zde, již po dlouhé době v kostele. Dnes ještě vysíláme i přímým přenosem. Zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: 353 Aj Pán kraluje
Modlitba:
Čtení:
Dt 6, 1 – 9
— Milování jediného Boha - Mojžíš vysvětluje význam základního příkazu Boha ctít a milovat a vyzývá k věrnosti.
1 Toto jsou přikázání, nařízení a práva, kterým vás Hospodin, váš Bůh, přikázal vyučovat, abyste je dodržovali v zemi, do níž táhnete a kterou máte obsadit: 2 Aby ses bál Hospodina, svého Boha, a bedlivě dbal na všechna jeho nařízení a příkazy, které ti udílím, ty i tvůj syn a tvůj vnuk, po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. 3 Poslouchej je, Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců. 4 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. 5 Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. 6 A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. 7 Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. 8 Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. 9 Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.
Žd 7, 23 – 28
23 A dále: Levitských kněží muselo být mnoho, protože umírali a nemohli sloužit trvale. 24 Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. 25 Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.
— Nová smlouva převyšuje starou
26 To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, 27 který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. 28 Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého.
Píseň: 673 Dej odvahu včas slyšet
Text: Mk 12, 28-34
— Největší přikázání
28 Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ 29 Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; 30 miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ 31 Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ 32 I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; 33 a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“ 34 Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
které přikázání je první ze všech? Které přikázání je největší, nejdůležitější, které je rozhodující? Takové otázky si pokládali zákoníci. Běžné byly rozhovory na téma, která přikázání jsou malá a které velká. Takové otázky si ovšem pokládá i dnešní člověk, pokládáme si je i my. Co je důležitější více a co méně, co máme plnit důsledněji a co jen tak polovičatě nebo vůbec. Může být v těch otázkách jakási touha po ulehčení. To důležité budeme plnit, to méně důležité si dovolíme tu a tam přestoupit.
Jenomže kdo rozhodne o tom, co je důležité? Pro někoho, kdo by neublížil ani mouše, kdo má hluboce zakódováno neublížit, pro toho bude nejdůležitější přikázání nezabiješ, protože mu to nedá žádnou námahu. S veselou myslí nebude zabíjet, protože ho to ani nenapadne. Zato bude závidět bratrovi pole a bude dychtit po majetku souseda a v den odpočinku bude dřít v dílně a na poli, tak že mu nezbude ani chvilka na Pána Boha. Ale nebude zabíjet. To tedy ne. Ale bude zde jiný, který se stejně veselou myslí bude zabíjet, bude to práskat do lidí bez uzardění. Ale bude se vždy čestně vracet ke své ženě, jen ji bude milovat, zásadně nebude nevěrný, ani nebude o ní příliš přemýšlet, protože přece je to jednou jeho žena. A stejně tak bude ctít i své rodiče, kteří budou na svého syna náležitě pyšní. Historie o takových příbězích může vyprávět. Pro něho budou přikázání nesesmilníš a cti otce svého i matku největší. Ten první bude ukazovat prstem na všechny zabijáky, ten druhý na ty, kteří se nezachovali dobře k rodičům nebo podvádějí manželku.
Ano, člověk si sám vytvořil hodnotové pořadí desatera, přesně podle toho, co vyhovuje jeho naturelu, co odpovídá jeho vidění věcí, v čem byl vychován, co má tak říkajíc v krvi.
Které přikázání je největší? ozývá se stále ta stará známá otázka. Ptá se tak Pána Ježíše zákoník. Ne, nejde snad v této otázce o polapení Ježíše. Již se posluchači přesvědčili, že Ježíšovi odpovědi neodporují Hospodinovu zákonu. Jde zde zřejmě o upřímné hledání odpovědi. I zákoníka trápí, jak na tom vlastně před Pánem Bohem je. Kde pokulhává a kde je naopak silný. Mít jasno, jak na tom před Bohem jsme. To přece je také nám známá touha. Ale podle čeho to člověk zjistí? Snad že si bude dělat čárky, které přikázání a kolikrát a kdy přestoupil? Nebo že se bude ptát někoho, kdo ho pozoruje, sleduje, kontroluje? A koho se bude ptát? Faráře? Manželky? Přátel? Bude takový člověk vůbec ještě žít? S notýskem v ruce a zástupem pozorovatelů za sebou bude se životem pohybovat jako nesvéprávná hmota. Přestane žít svůj život. Copak člověk může mít někdy jasno před Hospodinem?
Milé sestry, milí bratři, takové jasno, nabídku průzračnosti, srozumitelné a lidmi nezmanipulovatelné kritérium nabízí jako odpověď nejen zákoníkovi, ale také nám, Ježíš. Odpověď je překvapivá. Neslyšíme žádné z deseti přikázání. Slyšíme však slova o lásce, která není jakýmsi citovým vzplanutím. Je láskou celoživotní, je základem pro všechny další vztahy, které o lásce nechtějí jen hovořit. Slyšíme od Ježíše slova o lásce k Bohu, o milování Boha. Ta slova jsou citací základního vyznání Izraele, tzv. Šmá – Slyš. Ano, slyš Izraeli. A z Ježíšových úst – Slyš i církvi novozákonní, slyš zákoníku a slyš i ty, křesťane začátku třetího tisíciletí: Hospodin je jediný Pán. Budeš jej milovat vším – celou svou myslí, duší, z celého srdce, veškerou svou silou. Všechno, co myslíš, žiješ, v co doufáš, co miluješ, všechno, na čem stavíš, bude mít svůj základ v lásce k Bohu. V lásce bezpodmínečné. Protože ne my, ale on si nejprve zamiloval nás, tak čteme v epištole Janově. Láska k Bohu není ani náš ani Ježíšův vynález. Vychází od samého Boha. Na začátku všeho je Boží láska k nám. Jemu na nás záleží. On zná naše slabosti, bolesti, propadáky. A přesto, nebo že by právě proto, s námi počítá, potřebuje nás, vede s námi dialog. Potřebuje ty zklamané i ty zklamávající, ty zdánlivě silné i ty skutečně slabé, ty bezbranné, nepochopené i nechápající. Bůh stojí o naši lásku, o lásku nás všech. Tak o ni stojí, že pro ni obětuje svého Syna. Obětuje toho, který za základ všeho staví lásku k Bohu.
Ale vzápětí přichází téma lásky k bližnímu. Není to ovšem téma nikterak nové. Již ve třetí knize Mojžíšově, v knize Leviticus čteme: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Lev.19,18). Mluví-li Bible o lásce k bližnímu, vyjadřuje tím především činorodý vztah, v němž člověk své zájmy podřizuje tomu, jehož miluje. Křesťanská láska není především citem, do kterého by se ovšem člověk musel nutit. Milovat člověka znamená sledovat jeho prospěch, a to nejméně ve dvou polohách. Nejdříve prospěch v denní všednosti. Nebýt překážkou, být naopak účinnou pomocí. A potom, to je ovšem podstatnější důraz, prospěch před Bohem, podíl na Božím království. Přinášet mu zprávu o dobrém Bohu, kterému na každém člověku záleží. Přinášet mu tu zprávu o Boží lásce ve sklenici vody, v krajíci chleba, v návštěvě, rozhovoru, sdílení. Milování bližního je zde zakotveno v milování Boha. Odtud vychází. Kdo upřímně miluje Boha, většinou nebude mít problémy se vztahem lásky vůči bližnímu.
Jak ta láska bude vypadat? Bude neomezená. Tedy bez hranic a stále, vytrvale, do smrti. Bude vzácná, bude mít vysokou cenu. Tato láska je víc než oběti a dary. Bude nezastupitelná. Nic ji nenahradí a člověk se z ní nevykroutí. Bude viditelná, účinná. Bude to láska, která nezbožňuje člověka, ale naopak nechává dost prostoru Bohu. Činná láska působí úlevně. Jako když Ježíš umýval nohy učedníkům. Po takovém umytí si člověk blahem oddechne. Přestanou ho tížit útrapy cesty. Jako člověk sám sobě udělá takovou úlevnou kůru. Taková láska si člověka nijak nepřibarvuje, nevylepšuje jeho profil. Vždyť ji předchází láska k Bohu… a láska k sobě. Vždyť sám sebe miluje člověk takového, jaký je. Zná se, a přesto se miluje. Protože takového člověka miluje Bůh. Bez příkras, v jeho pravé podobě. Nás v naší pravé podobě.
Jenomže milovat sebe, a ještě o tom mluvit, to se v církvi nenosí. To je potom člověk označen za sobce a egocentrika. A přece ne. Miluje-li člověk na prvním místě Boha, proč by nemohl milovat sám sebe? Vždyť je dobrým Božím stvořením. Milovat sebe, jakkoliv ztroskotaného, poškrábaného, nepochopeného, slabého, zklamávajícího, hříšného není nic zcestného. Znát sebe sama, přijmout se ve své celistvosti a takového se milovat. Je to naopak cesta k bližnímu. Stává se jím každý člověk, který je nám nějak blízko, s nímž přicházíme do styku. Je jako my, jsme jako on. Ježíš nedělá rozdíly. Jí a pije s hříšníky. Je ve společnosti lehkých žen, které nesoudí, kterým odpouští. A to je kamenem úrazu těm, kteří ve své spravedlivosti hříšníky vykázali za brány kostelů. Ale Ježíš s nimi počítá. Bližním mu je každý člověk. Na kříži neumírá za elitu tehdejší ani dnešní církve. Umírá pro ty nejposlednější. Umírá pro nás.
Ježíšova slova, shrnutá ve dvojí přikázání lásky, se stávají měřítkem Hospodinova zákona. Na jejich plnění se rozhoduje o plnění dalších a dalších příkazů. Ježíš dotazovanému odpověděl tak, že tázající se byl překvapen. Není a nebylo lehké odpovídat na takové dotazy. Býváme zaskočeni, neumíme reagovat. Bůh však nám ve svém slovu dává do rukou velmi mnoho. Dává nám ujištění, že s námi počítá, že jsme potřební. Naše sebevědomí se může narovnat. A zároveň nám bere naši pýchu. Vše, co máme, co jsme, to vše je proto, že nás Bůh miluje.
Milé sestry, milí bratři. „Nejsi daleko od království Božího,“ slyší tazatel. Je mu nabídnuto mnohem víc, než v co doufal. Má před sebou perspektivu. Ta je motivující. Perspektivu o tom, že zápasy současného světa a života nejsou definitivně určující. Perspektivu blízkosti Božího království. Ani nám se ta Ježíšova nabídka, to Ježíšovo pozvání k milování Boha a bližního, nevyhne. I nám přináší novou perspektivu. Výhled radostného, naplněného života již nyní. Naději nového života, Božího království, na břehu druhém. Amen
Interludium:
Modlitba – vyznání vin, slovo milosti:
Vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný.
Amen.
Píseň: 452 Za dar slova
Oznámení:
- Dnes ve 14.00 hod. bohoslužby ve Štětí
- Nový zpěvník – objednávejte, zapisujte se na arch vzadu v kostele
- Ve středu 12. 5. v 18.00 hod. biblická Skype
- Bohoslužby příští neděli v 9.00 hod. v kostele. Opět oživlé kázání.
- Konfirmandi v pátek v 18.00 hod. v HD.
- V sobotu 5. června kolem 16. hodiny k nám přijede zájezdem sbor z Dobříše. Budou zde končit cestu po Křivoklátsku. Prosíme, kdo můžete, upečte nějaké bábovky nebo vánočky, připravíme jim občerstvení, uvaříme čaj, kávu… Ještě to budeme ohlašovat.
- V neděli 6. června bude zde přítomen bratr senior Martin Fér a proběhne slib staršovstva, odložený od loňské volby.
Modlitba přímluvná + MP:
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Poslání: I. Tes 5, 15 – 24
15 Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. 16 Stále se radujte, 17 v modlitbách neustávejte. 18 Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. 19 Plamen Ducha nezhášejte, 20 prorockými dary nepohrdejte. 21 Všecko zkoumejte, dobrého se držte, 22 zlého se chraňte v každé podobě. 23 Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. 24 Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.
Požehnání: Požehnej nás Bůh Otec, Syn i Duch svatý.
Píseň: 685 I když se rozcházíme
Jděte ve jménu Páně.