Bohoslužby 6. 6. 2021 - pověření staršovstva
Bohoslužby s pověřením staršovstva
Martin Fér, senior
161 – Tebe Bože chválíme
Pozdrav: Milost Pána Ježíše Krista ať je s vámi se všemi. Amen
Vstup: Ž 115,1-3
1 Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost! 2 Proč by měly pronárody říkat: „Kde je ten jejich Bůh?“ 3 Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.
Píseň: 607 – Bůh je náš, Pán a Král
Modlitba: Chválíme Tě Bože, že jsi a že my jsme, a že chceš být s námi. Takže my nejsme sami. Nikdy.
Chválíme Tě za Ježíše Krista, že byl blízko nám lidem, čteme o tom - a vyprávíme si, že se nad nikým neurazil, že každého přijal, i ty, co se na ně ostatní dívali svrchu.
Chválíme Tě za Ducha svatého, že jsi nám v něm blízko, potěšuješ, napomínáš, dáváš víru - ano to všechno potřebujeme. Vždyť vidíš, jak často býváme v koncích, jak si nevíme rady s tím, co nás potkává. Nevíme si rady s tím, co jsme zkazili a možná už to nejde napravit. Z mnoha věcí máme strach, o sebe i o druhé. Potřebujeme, Pane, tvou přítomnost. A to i teď uprostřed našeho shromáždění, chceme, aby bylo ke tvé chvále, způsob to prosíme a učiň z nás chrám Ducha svatého a pole otevřené pro tvou setbu. Tobě patří všechna čest i sláva, nyní i navždy. Amen
Čtení: Kaz 11,1-6
1 Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. 2 Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. 3 Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. 4 Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. 5 Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. 6 Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré.
Píseň: 406 – Chval Pána svého písní
Pověření členů staršovstva
Za své presbytery jste si zvolili tyto sestry a bratry – prosím jmenované, aby přišly sem dopředu: Zuzanu Ambrusovou, Pavla Hamra, Janu Jahodovou (která byla zvolena kurátorkou), Jana Karnolta, Ondřeje Strádala, Evu Šestákovou, Lenku Paškovou Špeciánovou, Milenu Vyhlasovou
Za náhradníky: Evu Ducháčkovou, Jiřinu Kasáčkovou, Jakuba Skaláka
(prosím, abyste povstali) Milé sestry, sbor na Mělníku si vás povolává k presbyterské službě. Proto se vás (spolu se seniorátním kurátorem Pavlem Pistorem ptáme):
1/ Přijímáte své pověření jako povolání od Boha?
Chcete se ve všem podřizovat Božímu slovu?
Jestliže tomu tak je, odpovězte (každý sám za sebe) Ano.
2/ Chcete žít v lásce a vzájemném odpuštění se všemi bratry a sestrami?
Chcete stát věrně při svém kazateli a spolu s ním podpírat ty, kdo procházejí těžkostmi a trápením?
Chcete se varovat toho, co by důvěru ve sboru narušovalo, a zachovávat v tajnosti, co vám jako presbyterům bude důvěrně svěřeno?
Jestliže tomu tak je, odpovězte Ano.
3/ Chcete být otevření vůči členům jiných církví a svědčit před lidmi nevěřícími,
zavazujete se, že budete dbát řádů, které si ČCE v poslušnosti Božího slova uložila?
Jestliže tomu tak je, odpovězte Ano.
4/ - otázka sboru: Milí bratři a sestry členové a členky tohoto sboru, chcete tyto presbytery a presbyterky mít ve vážnosti, modlit se za ně a podporovat je v jejich práci?
Jestliže tomu tak je, odpovězte (každý sám za sebe) Ano.
Modlitba:
Požehnání
Pověření
Na znamení svého pověření přijměte podání ruky ode mne (a seniorátního kurátora) jako zástupců seniorátu. Podejte prosím ruku i svému kazateli, s nímž povedete svůj sbor.
Píseň: 673 – Dej odvahu včas slyšet
Kázání: Mk 4,26-29 Silnější než kůrovec
26 Dále řekl: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; 27 ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. 28 Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. 29 A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“
Proč je spíš něco než nic? to je otázka, která prý stojí na začátku všeho filozofického přemýšlení. A všechna filozofie, všechno lidské hledání moudrosti je vlastně hledáním odpovědi na tuhle základní otázku, či spíše úžas – jaktože není prázdnota, ale vesmír, jaktože vesmír není pustý a prázdný, ale v něm alespoň jedna planeta, na které je život a mezi tím my... Jaktože je spíš něco, než nic – když se zdá, že všechno jde od deseti k pěti, všude samí teroristé, separatisté, islamisté... a toho špatného jako by ve světě bylo víc? Jaktože je spíš něco, než nic, když pro to, aby něco bylo, jen málokdo něco udělal, spíš naopak... Odpovědí mnoho, ale otázka a úžas zůstává.
A jedna z věcí, nad kterou docela žasnu je to, že i v církvi a (alespoň v některých) našich sborech se takto dá ptát – jaktože je tu spíš něco, než nic, jaktože je tu vůbec někdo, než nikdo? – jaktože se tohle podařilo, objevilo, začalo fungovat - vždyť to bylo zrovna něco, o co se člověk nesnažil, co už vzdal, co vůbec nečekal, neplánoval. Prostě se spontánně objevilo nějaké setkání, aktivita, nějaký člověk něčemu konečně porozuměl, něco pochopil, někam jsme se posunuli... A dokonce – jakoby se takové okamžiky a události rodily právě tehdy, kdy už to nikdo moc neplánoval, nesnažil se o to, ani kazatel ani staršovstvo to neměli na programu – a ono se něco objevilo. Neplánovaně, samo od sebe, spontánně.
Spontánně, samo od sebe – automaticky – těmito slovy se dostáváme zpátky k tomu podobenství. V řečtině byste tam zaslechli slovo „automaté“ - automaticky, samo od sebe, svou mocí. Zaseté zrno roste „automaticky“, samo od sebe, svou mocí. Člověk může zasít, může a musí snad i okopávat, zalévat – ale zrno roste samo. S tím nemůže hospodář nic, i kdyby se přetrhnul. Nemůže zrno donutit, aby vyrostlo. Nemůže růst urychlit (v Ježíšově době ne). Svou zoufalou snahou a přehnanou starostlivostí jej naopak možná může v poli podupat, nebo přehnojit, nebo to zkrátka nějak zvorat, že nakonec nevyroste nic... Ale jinak - zrno roste samo, ať člověk spí nebo je vzhůru, ať je den nebo noc. Zpočátku sice není vidět nic, ale nakonec je z toho úroda. Zázrak. Nebylo nic, jen někdo zasadil malé zrnko a najednou je tu rostlina, strom. Tak nějak je to podle Ježíše s Božím královstvím.
Co tím chtěl básník – Ježíš říci? S tím si vykladači lámou hlavu a prý se na tohle podobenství moc nekáže.
Nejčastěji se mluví o tom, že tu jde o polemiku proti zélótům a vůbec různým aktivistům všeho druhu, kteří si myslí, že Boží království přivodí vlastní akcí. Že vybojují Boží království. Zélóté byli v Izraeli Ježíšovy doby právě takoví náboženství horlivci, kteří chtěli tomu božímu království pomoci tím, že zbaví palestinu římských okupantů, a tak proti nim vedli partizánský boj. Dnes bychom to nazvali terorismem. Z dějin církve ale také známe různé snahy zařídit království Boží na zemi a hlavně že tahle snaha vedla k různým zvěrstvům, křížovým válkám, inkvizici – snaha nějak to prostě zařídit, aby v Pána Boha všichni věřili (pokud možno po našem), a když už ne dobrovolně, tak z donucení, vždyť jde přece o jejich dobro. Jenže ono to tak nejde, násilí nefunguje, nebo jen dočasně a povrchně. Někdy nefunguje dokonce ani horlivá snaha, která je lidem na obtíž nebo k smíchu – když se někdo moc a moc snaží druhé zlanařit, přemluvit, přetáhnout, aby uvěřili.
Vlastně za tím je velký kus malé víry, nedůvěry – pocit, že to, co Pán Bůh ve světě začal a co do něj přináší, se bez nás neobejde, že to musíme my nějak dotáhnout do konce, zařídit, zorganizovat. - Nebo se alespoň pořádně snažit - tak nějak to pro změnu viděli farizeové – jiný náboženský směr v židovství Ježíšovy doby. Když se budeme moc snažit, dodržovat všechno, co se dodržovat má, tak to Boží království přijde. Dodnes jedna židovská legenda tvrdí, že kdyby všichni židé jednu sobotu dodržovali všechna přikázání sobotního klidu, tak přijde Mesiáš...
Ano, kdyby se všichni, nebo alespoň většina lidí chovala slušně... kdyby všichni křesťané, byli vzoroví... kdyby... pak by království boží bylo tady... Jenže takové kdyby nikdy nebude - a přece boží království ve světě roste. Ať bdíme, ať se snažíme, nebo ať spíme... roste automaticky.
Asi má ten výklad pravdu. Je to proti takovému horlivému aktivismu, kdy člověk může mít pocit, že jenom na něm závisí, jestli Boží věc bude ve světě pokračovat. Jenže není rovnítko mezi růstem božího království a naší snahou. A násilím to prostě už vůbec nejde.
Ale když půjdeme dál, tak můžeme vidět, že je to vlastně podobenství proti našemu strachu. Proti strachu všech, kdo se bojí o osud Božího království ve světě. O pokračování víry, církve, sboru a vůbec všeho, co je ve světě dobré a nám se zdá, že toho pomalu ubývá a že všechno jde do háje. Ježíš nás chce ujistit, že se bát nemusíme. To zrno, které tu je zaseté, je dost silné a i když to na první pohled nevypadá, ono vskrytu roste. Ať už spíme či bdíme, ať jsme se snažili nebo ne, ať se nám daří něco s tím dělat nebo ne... Netřeba házet flintu do žita, i když z podobenství, které předchází, víme i to, že spousta semen padne do neúrodné půdy, do křoví nebo na kámen. Něco přece ale padne i do úrodné půdy, vyroste a přinese nečekaný užitek.
Roste to a člověk ani neví jak. Možná proto se někdy strachujeme a jindy jsme zase přespříliš aktivističtí, protože míváme konkrétní a pevné představy JAK by to boží království mělo růst, jak vypadat, jak by se mělo projevovat. Plný kostel, vzorní věřící, církev roste, děje se v ní spousta aktivit a kdo se jen kousíček přiblíží, ten bývá osloven a nadšen. Všechno je zkrátka fajn. Možná. Možná ne. Ono to zaseté zrno roste, člověk neví jak. Možná roste i tam, kde se kromě nedělních bohoslužeb ve sboru neděje nic, protože všechno se z kostela a bohoslužeb exportuje přímo ven, mezi ostatní - aby i tam se rozsívalo. Možná roste i tam, kde chodí jen pár babiček - ale jednou jejich pravnuci začnou přemýšlet, proč to vlastně ty prababičky dělaly. Možná i tam, kde bolševik všechno udusil, ale lidem za pár let dojde, že bez vzduchu se žít nedá. Možná i tam, kde všechno vůbec fajn není, ale i tam se najde někdo, kdo neztrácí naději a nepřestává naslouchat a pomáhat. A možná naopak vůbec neroste tam, kde jsou se sebou všichni spokojeni, jak jim to pěkně klape... Možná. Možná je to na různých místech různě... Každopádně musíme tohle tajemství a tuhle nejistotu unést – my nevíme, jak se to děje, že boží království roste, neznáme technologický postup, nemáme to v ruce a někdy to třeba ani nevidíme. Ale Ježíš nás ujišťuje, že zaseté zrno jeho slova roste a jednou přinese plody. Méně se strachovat a o to víc žasnout a mít naději.
To podobenství se obvykle nazývá „O zasetém semenu“ nebo „O zrnu samočinně rostoucím“ - ale hodil by se i název „O trpělivém rozsévači“. - O toho přece také jde. On zaseje a pak už mu nezbývá než čekat. Obrnit se trpělivostí a nadějí. Podobenství dokonce pomíjí i to, že by třeba oral nebo vláčel. V centru je právě to, že teď už to není na něm. Nijak to neuspěchá. Teď už jde o vlastní sílu zrna, které roste. A o důvěru.
Tím rozsévačem může být kdokoli – kazatelé, presbyteři, vychovatelé, rodiče – každý z vás, kdo se snaží někomu předat to zrnko evangelia, ze kterého roste Boží království, pokoj mezi lidmi – a pak už zbývá jen důvěra a naděje, že to, co předáváme je silnější, než se zdá a že už není na nás, jestli a kdy se to uchytí. Nemáme to v ruce, nemůžeme to nijak uměle popohnat. Netrpělivostí se to neuspíší, starosti nepomůžou, ani strach, zklamání či nadávání. A už vůbec ne síla.
Stačí vlastně důvěra, že to, čím žijeme a co jsme sami přijali, je dost silné, že si to poradí i v prostředí, které růstu nepřeje. Stejně jako obilí, nebo třeba jako ty lesy po kůrovcové kalamitě. Jen to třeba bude déle trvat a chvílemi se nám může zdát, že je kolem jen pustina, kůrovec, kam se podíváš. Jenže někde vskrytu, pod zemí, už raší nová rostlinka a Bůh dá, že z ní něco bude.
Vždyť zrno je z dobré setby, rozsévač Ježíš zasel dobrou setbu. Chvíli to vypadalo, že se jí podařilo zadusit, ale najednou se začala šířit rychle jako plevel po celém světě. My z té jeho setby žijeme. Scházíme se a nasloucháme evangeliu. Už to nese užitek. A snad se nám i něco málo z té setby podaří rozhodit dál - s vědomím, že to není naše setba a že růst není v naší režii (i když bychom někdy tak moc chtěli.)
Proč je spíš něco, než nic – můžeme tušit čím, nebo spíš KÝM to je. A když se vám někdy snad bude zdát, že toho NIC je nějak moc, tak si vzpomeňte na tohle podobenství. Boží království roste. Reformátor Martin Luther rád chodíval do hospody a přitom pronášel různé trefné bonmoty. Jeden z nich se týkal právě i téhle důvěry v sílu božího díla: „Zatímco piju džbánek svého wittenberského piva, běží evangelium dále“. Ano – evangelium jde dále. A s tím naštěstí nic nenaděláme. Na to se můžeme s důvěrou a nadějí spolehnout. Amen
Píseň: 662 – Do země se skrývá
Povstaňme a přiznejme se ke svému dílu viny na tom, jak náš svět a vztahy v něm vypadají
To bych rád, Pane: už nehřešit. Jen mi to nejde. A tak jsem tu a spolu se svými bratry a sestrami vyznávám - všechno, co jsme zavinili a nevíme si s tím rady, všechna slova, která neměla zaznít, všechny chvíle, ve kterých jsme neobstáli, svou netrpělivost a svou lhostejnost. Proviňujeme se myšlenkami, slovy i činy.
Kdo chcete, připojte se hlasitým: Vyznávám
Vyznáváme svou vinu, Pane, a děláme to proto, že u tebe nalézáme naději a odpuštění a budoucnost - pro Kristovu lásku, pro jeho kříž a vzkříšení
Kdo takto věříte, vyznejte to hlasitým: Věřím
Protože ty jsi odpustil nám, také my odpuštíme všem, kdo se proti nám jakkoli provinili a prosíme o odpuštění každého, komu jsme ublížili my.
Kdo jste ochotni ke smíření, vyznejte to hlasitým: Odpouštím
Slovo milosti: Poslyšme slovo potěšení, jak nám ho předává prorok Ozeáš:
Zamiloval jsem si tě, lide můj, a zavolal tě jako svého syna, abys vyšel z otroctví, praví Hospodin. Cožpak bych se tě mohl vzdát? Nedám průchod svému hněvu, protože jsem Bůh a ne člověk. Jsem svatý uprostřed tebe a nepřicházím s hněvivostí. Amen
Apostolicum - ve vyz. víry se spojme se všemi, kdo se ke Kristu hlásí
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.
Ustanovení VP: V tu noc, kdy byl zrazen, vzal Ježíš při večeři chléb, vzdal dík, lámal, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a jezte: tento chléb je mé tělo, které se vydává pro vás. Po večeři vzal také kalich, znovu vzdal díky, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá pro vás a pro všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.
Epikléze: Pane, pokorně tě prosíme, sešli svého Ducha a posvěť tyto dary chleba a vína. Ať nám ukazují ke tvému Synu, který dává v našem světě nečekaně růst svému království. Ať jsme spolu s celou církví spojeni v jedno společenství Kristova těla a v naději očekáváme tvůj příchod mezi nás nyní - i na konci časů.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi a daruj nám svůj pokoj.
Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. Amen
Pozvání: A tak již pojďte, neboť vše je připraveno. Tento stůl jsme prostřeli my a přece nás u něj přijímá sám Kristus Ježíš. Kdo chcete, příjměte jeho pozvání, ať přicházíte odkudkoli: pozvání do světa lásky a odpuštění, pravdy a milosrdenství.
Vysluhování
Písně: 397
Propouštění: Jan 1,14 - Jan 1,16-18 - 1J 2,8 - J 8,12
Modlitba po přijímání: Dobrořečíme ti Pane za tvé dary. Malý kousek chleba a doušek vína jsou nám znamením tvé veliké lásky.
Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme. Amen
Píseň: 627 – Má duše Boha velebí
Ohlášky
Přímluvy: Prosíme, Pane za trpělivost – všude tam, kde se jí nedostává a kde je jí potřeba - ve vztazích, ve výchově, v rodinách, mezi generacemi.
Prosíme o trpělivost k druhým, trpělivost v odpouštění. - Prosíme o naději všude tam, kde se zdá, že tvé království nemá šanci, kde vládne jen prázdnota a beznaděj. Všude, kde lidé marně čekají na dobrou zprávu. Daruj nám jistotu, že tvé království přichází a je silnější než cokoli jiného. Prosíme o dar vidět svět kolem sebe spíš s úžasem a vděčností, než se samozřejmostí. Umět se radovat a vážit si toho, co je, než marně snít po tom, co není. - Prosíme za ty, koho postihla něčí nebo i naše netrpělivost, beznaděj, nevděk. Myslíme na oběti všech možných válek, sporů, svárů. Pomáhej napravovat, co se pokazilo, uč odpouštění a smíření. - Prosíme za nemocné, za ty, co jsou nám blízcí i za ty, které moc neznáme. Někdy si nevíme moc rady s tím, co všechno trápí lidi ve světě i kolem nás. A tak se také modlíme a prosíme, abys své stvoření neopouštěl. - Společně jako Boží děti voláme ke svému nebeskému Otci:
Poslání: Fp 1,3-11
3 Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás 4 a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; 5 jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud 6 a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. 7 Vždyť právem tak smýšlím o vás všech, protože vás všechny mám v srdci jako spoluúčastníky milosti, i když jsem ve vězení, zodpovídám se před soudem a obhajuji evangelium. 8 Bůh je mi svědkem, jak po vás všech vroucně toužím v Kristu Ježíši. 9 A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; 10 abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, 11 plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.
Požehnání: 1Pt 5,10n
A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.
Píseň: 606 – Ať zazní chvála