Třetí neděle po trojici (12. v mezidobí)

Jan Hon

Preludium

(namísto varhan housle, kytara, banjo bg, + banjola)

• Vstup 161:1 Tebe, Bože, chválíme

Introit Ž 107:4-8

Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli. Žíznili a hladověli, byli v duši skleslí.

A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně: sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla.

Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná.

Amen

Pozdrav

Zdravím vás všechny, kdo jsme se dne, třetí neděli po Trojici, sešli k oslav Pána a ke společnému rozjímání Božího slova. Zdravím vás domácí, nás přespolní, zdravím také účastníky seniorátního shromáždění Jeronymovu Jednoty. Zdravím vás apoštolským pozdravem „Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, i Pána Ježíše Krista“

• Píseň 638 Díky za toto krásné ráno

Vstupní modlitba

Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš, králi věčnosti,

˗ dáváš se nám tajemně poznat jako Bůh lásky.

˗ Děkujeme, že smíme a můžeme tvou lásku sdílet, že tě smíme nejen oslavovat, ale také oslovovat.

˗ Obracíme se k tobě každý, jak umíme, v tichosti svých domovů.

˗ Obracíme se k tobě se svými prosbami a díky také společně – v kostele, ve sborovém domě, v kapli ve Štětí nebo v kapličce domova pro seniory, ale i v obýváku někoho z tvých věrných.

˗ Děkujeme, že se můžeme takto společně scházet a společně k tobě promlouvat.

˗ Děkujeme, že na nás nezapomínáš a promlouváš i ty ke každému z nás – v tichosti domova, v úsměvu partnera, v pomoci bližního, že k nám promlouváš i jako představený ke společenství, jako pastýř ke kongregaci.

˗ Ty, Pane, sídlíš v nebesích. Ale děkujeme, že smíme nazvat kostel i kapli i ten obývák tvým domem, že smíme říkat „dům Boží“

˗ Buď s námi, prosíme, i v tomto shromáždění, v tomto tvém domě

Amen.

1.čtení: 1Kr 8:9-13, 26-30

Ve schráně nebylo nic než dvě kamenné desky, které tam uložil Mojžíš na Chorébu, kde Hospodin uzavřel smlouvu s Izraelci, když vyšli z egyptské země.

Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.

 12 Tehdy Šalomoun řekl: "Hospodin praví, že bude přebývat v mrákotě.

 13 Vybudoval jsem ti sídlo, kde budeš přebývat, vznešené obydlí, po všechny věky.“

…"

Nyní tedy, Bože Izraele, nechť se prokáže spolehlivost tvého slova, které jsi promluvil ke svému služebníku, mému otci Davidovi. Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

Hospodine, můj Bože, skloň se k modlitbě svého služebníka a k jeho prosbě o smilování a vyslyš lkání a modlitbu, kterou se tvůj služebník před tebou dnes modlí: Ať jsou tvé oči upřeny na tento dům v noci i ve dne, na místo, o kterém jsi řekl, že tam bude dlít tvé jméno. Vyslýchej modlitbu, kterou se bude tvůj služebník modlit obrácen k tomuto místu.

Vyslýchej prosbu svého služebníka i Izraele, svého lidu, kterou se budou modlit obráceni k tomuto místu, vyslýchej v místě svého přebývání, v nebesích, vyslýchej a odpouštěj.

Tolik je slov Písma

Nedělní škola

• Píseň 680 Nás zavolal jsi, Pane

Pane, věříme, že ty nám dáváš poznat se v Písmech, která otevíráme. Dej, prosím, ať jsou nám k užitku.

2. čtení: Mt 24:1-5

1 Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu chrámové stavby.

 2 On však jim řekl: "Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno."

 3 Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: "Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!"

 4 Ježíš jim odpověděl: "Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.

 5 Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat 'já jsem Mesiáš' a svedou mnohé.

 

Pane, přijímáme tvé slovo a odvažujeme se to, co jsme přijali, říci ještě i slovy vlastními, pokoušíme se o výklad, o kázání. Jestliže se při tom ukáže, že něčemu nerozumíme správně, prosíme, odpusť a pomoz našemu nedorozumění. Amen

Kázání

Milý mělnický sbore, milé sestry a milí bratři, oblouk slova, který by dnes k nám měl promluvit, je zakotven v obou dnešních čteních. Základem je rozpor toho, co říkají dva synové z rodu Davidova[1]: 

Vybudoval jsem ti sídlo, kde budeš přebývat, vznešené obydlí po všechny věky říká ten z první generace, Šlomo, Šalomoun, christos, to jest, pomazaný, a sice pomazaný za vládce království celého Izraele[2].

Tady nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno, říká ten z dvacátého osmého pokolení, Jehošua, Ježíš, christos, pomazaný za vládce království nebeského. Oba mluví o příbytku Hospodinově tady na zemi.

Šalomouna pomazal na příkaz králova otce Hospodinova služebníka Davida Kněz Sádok, aby vládl nad celým Izraelem.

Ježíše pomazal sám Bůh Otec, Hospodin, jak se můžeme dočíst v Lukášově Evangeliu[3], aby podle proroctví přinesl chudým radostnou zvěst, vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, aby propustil zdeptané na svobodu a vyhlásil léto milosti Hospodinovy.

Potřebuje k tomu tento Kristus nějakou stavbu? Má vůbec smysl něco stavět, když z toho nezůstane kámen na kameni a všechno bude rozmetáno? Odpovím rovnou, ano, má to smysl, a má to smysl ještě i dnes, kdy slovo chrám znamená něco docela jiného než v době Šalomounově i v době Ježíšově.

Ale zůstaňme prozatím v biblickém svědectví a vraťme se o 2981 let zpátky, do doby kolem roku 960 před Kristem, kdy podle biblické chronologie byl postaven chrám. Šalamoun při posvěcení chrámu pronáší dlouhou modlitbu. I s úvodem a požehnáním lidu má přes tisíc slov českého ekumenického překladu. To vydá na kratší kázání, proti tomu jsou dnešní i zdánlivě dlouhé kazatelské modlitby jen stručná shrnutí. Ale bejvávalo, že nebyly mobily a na modlitbu bývalo víc času. Ta dlouhá modlitba je plná Šalomounových proseb o to, jak by měl Hospodin jednat, když se obrácen k tomuto místu bude modlit boží lid. Ale ještě než řetěz proseb spustí, pronese moudrost, o níž sám snad ani nevěděl. Ta moudrost je, přátelé, pochybnost o vlastním díle: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“

Moudrost Šalomounova se tradičně ukazuje na hbitém soudu nad dvěma matkami ve sporu o mrtvé a živé dítě. Byl to soud chytrý, rychlý, bez pochybností, a nebyl bez rizika pro to živé novorozeně, které měli mečem rozdělit mezi obě matky. A také se ukazuje ta jeho moudrost na obdivu královny ze Sáby, když jí bez váhání odpověděl na všechny otázky. A také na tom, jak celá země a králové okolních zemí si chodili pro radu. Jenže sám sobě neuměl poradit, že není třeba, aby všechny nádoby, ze kterých pil, byly zlaté[4], že 12 tisíc jezdeckých koní je možná dobrý základ pro obranu království, ale když něco malého schází, že pak „se Král nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí, protože selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže. Ale oko Hospodinovo, že bdí nad těmi, kdo se ho bojí, kdo čekají na jeho milosrdenství[5].“ Jako by potřeboval naplnit, co je psáno v knize Job[6] a později to napíše Pavel Korintským „nachytá moudré na jejich vychytralost'“. A pořídí si ještě 700 kněžen a 300 ženin, které odklonily jeho srdce k jiným bohům, a na zkázu bylo zaděláno. Ta první přišla 370 roků po stavbě. Hospodin nejprve odejmul kus království Šalomounovým následovníkům, a protože pokračovali v tom, co je v očích Hospodinových zlé, nechal sídlo, které mu vybudoval Davidův syn, vyplenit, zbořit a spálit.

Není ale ztraceno všechno. Zůstává největší Šalomounova moudrost, pochybnost a poznání, že Hospodin, kterého nepojmou ani nebesa nebes, nemůže sídlit v domě zbudovaném lidskýma rukama. Bůh sídlí … kde vlastně? Vždyť jsou mu těsná i nebesa nebes!

Proto, nechá-li zničit příbytek svého jména, nestane se kvůli tomu bezdomovcem. A protože se sklonil k Šalomounově modlitbě, upírá dál své oči na dům, o kterém řekl, že tam bude sídlit jeho jméno. O jakém domě ale je řeč, když tento dům už nestojí?

Leda že by dům nebyla toliko budova. Taky že v biblickém jazyce dům neznamená jen stavbu ze dřeva nebo kamení, ale také stavbu společenství – rodinu i s čeledí (latina má pro takový dům hezké slovo familia od slova famuls – sluha). Znamená ale i kmen, ba národ. Josef sídlil v Egyptě i s domem svého otce, píše se v Genesi. Vy, kteří se nazýváte domem Jákobovým[7], oslovuje Izraelce prorok Micheáš. Ať jsou tvé oči upřeny na tento dům, kde bude dlít tvé jméno, prosí Šalomoun, Hospodin jako by přeslechl slůvko „tento“ a upírá oči na jiný dům, kde má dlít jeho jméno. Ten dům, to je jeho lid. A lid se v babylónském vyhnanství k Hospodinu vrací, upevňuje k Hospodinu svou poslušnost v celé šíři významu toho slova poslušnost, tj. slyší a jedná podle toho a prosí za návrat. A Hospodin v místě svého přebývání, v nebesích, slyší a odpouští, a dům izraelský po 70 letech znovu postaví dům Hospodinovu jménu, se svatyní a s obětním oltářem.

Za dalších 500 let něco z těch starých časů, kdy Hospodin sídlo svého jména vydal ke zničení, jako by se opakovalo.

Druhý chrám, zvaný Zerubábelův, je příliš skromný. A Veliký Herodes pro větší slávu Jeruzaléma a pro větší slávu svou ho nechává přebudovat do nádhery, která má vyrážet dech. Můžeme se jen domýšlet, jestli Bůh právě k tomuto domu, k té Herodově nádheře, ještě upíná zrak. Množná, možná ne[8]. Víme, že ale upírá zrak k domu Izraelskému a skrze Izraelský dům ke všem čeledím země. A upírá zrak tak, že se jde na ten dům, na tu velikou famílii, podívat hezky zblízka, tak říkajíc na doslech a na dotek. A slovo stává se tělem, na svět přichází Immanuel, tj. Bůh s námi, syn Boží, který sám o sobě mluví výhradně jako o Synu člověka (a božské synovství kromě učedníkům přizná až svým soudcům[9] při slyšení před vraždou na kříži), občanským jménem Jehošua syn Josefův, česky Ježíš, Otcem v nebesích pomazaný, tj. „christos“ na vládce království nebeského, Ježíš Kristus. Ještě se vlády neujal, po zemi chodí jako pocestný učitel se skupinou učedníků. Chrám nemá za špatný, rád tam chodí a učí. Jen lidské hemžení strážců zákona se mu nelíbí a nelíbí se mu kšefty s obětními dary. Když směnárníkům zpřevracel stoly, řekl přece: „Je psáno: 'Můj dům bude zván domem modlitby', ale vy z něho děláte doupě lupičů.“

Když pak z chrámu odchází naposled, obdivují jeho učedníci nádheru stavby. Ale možná, že neobdivují, co když na to koukají s podezřením? Matoušovo svědectví říká, že na ty stavby ukazují, to může znamenat cokoliv.

Taky to vidíte? Čtu Ježíšovu protiotázku. A za ní může být „Ano, je to dům Hospodinův, ale napřed je to důmyslně poskládaná hromada kamení. Dům Hospodinův je to až tím, co se děje uvnitř.“ A domýšlím to dál: co se děje uvnitř, je dáno tím, co se děje v srdcích a myslích lidí, kteří tam chodí. Modlí se? Udržují budovu, aby nespadla? S láskou nebo z povinnosti? Obchodují jako prodavači obětních holubů a směnárníci? Žádný dům z kamení nevydrží věčně, dříve nebo později to bude rozmetáno. Kdy to bude, na to se mě neptejte. A dávejte si pozor na to, říká Ježíš, až někdo bude takové datum předvídat, to bude leda podvodník.

Někdy se to datum nedá odhadnout ani u plánované demolici, chce se teď říci mně. Náš kobyliský sbor prodal starou skromnou modlitebnu, a přestože stavební úřad už vydal demoliční výměr, stále nevíme dne ani hodiny.

Při psaní tohoto kázání koukám z okna radouňské roubenky na zarostlou hromadu kamení. Stával tu kdysi dům. V Radouni stávala i synagoga. Nezbyla po ní ani hromádka. Na návsi stojí kaple sv. Floriana postavená v roce 1766, naposledy opravená v roce 2003. Krásná, načinčaná hromada kamení bez mobiliáře, bez bohoslužeb, zato v turistických stránkách na internetu a s pamětní cedulí. Katoličtí bratři už to v Radouni vzdali. Evangelické bohoslužby ve Štětí se často konají v soukromí u některé sestry nebo bratra, jako v dobách prvních křesťanů. Kapli v parčíku na bývalém hřbitově otvíráme jen zřídka kdy.

A dostávám se obloukem zpět k odpovědi na otázku: „Má smysl něco stavět, když z toho nezůstane kámen na kameni a všechno bude rozmetáno?“ Tedy nějakou církevní stavbu? Řekl jsem, že ano. Zkusím to zdůvodnit, začnu zdánlivou hloupostí: „Má smysl hezky naaranžovat večeři na talíř nebo kytku do vázy?“ V odhadnutelném čase to bude rozmetáno. Jídlo je, přiznávám, k rozmetání, či spíše (mělničtí prominou) k rozmělnění přímo určeno, ale kytka by mohla přetrvat, ne? A má smysl ji vůbec dávat? Ano, tvrdím, bývá přece výrazem vztahu k bližním, výrazem v jiném jazyce nežli je řeč mých úst.

O církevních stavbách znám jeden takový bonmot: Kostely máme proto, aby nám při shromáždění nepršelo na hlavu. Slovo církev je odvozené z řeckého Kyriaké ekklésia, to je shromáždění Páně. Naším úkolem je, mimo jiné, společně chválit Pána, společně děkovat, společně naslouchat Božímu slovu a společně se modlit. A k tomu, aby nám nepršelo na hlavu, soukromý prostor jednak nemusí stačit a jednak, takový společný prostor má být otevřený komukoliv, i třeba tomu, kdo zatím do naší party nepatří. Že by zazvonil u dveří v paneláku „jdu se k vám podívat na bohoslužbu“, to asi neudělá.

No, a když už stavba stojí, neměla by připomínat třeba nádražní čekárnu, ale z architektonického žánru mělo by být jasné, v jaké stavbě se každý příchozí nalézá.

Když stavba ještě nestojí, je třeba ji postavit.

Když stavba padá na hlavu, je třeba ji opravit.

To se dnes neobejde bez peněz. Nemusíme se přece bát toho, že kořenem všeho zla je láska k penězům. Zaplacením stavby nebo rekonstrukce kaple, kostela nebo fary anebo opravy varhan neprojevujeme lásku k penězům, ale sympatie k církvi a lásku k bližnímu ba i lásku k Bohu. Někdy jsou takové opravy nebo stavby mimo peněžní dosah konkrétního sboru. Proto církev spravuje třeba takovou nadaci jako je Gustav-Adolf-Werk anebo Jeronymova jednota ČCE. Pokud vím, tak zrovna dnes se schází seniorátní shromáždění JJ tady v Mělníce. Tak ať je Duch Hospodinům s vámi, bratři.

Pane děkujeme, že se můžeme shromažďovat, společně se modlit, poslouchat tvé slovo a tebe chválit, tobě děkovat. A nepadá nám při tom na hlavu ani déšť, ani omítka ze stropu. Víme, že tebe nepojme žádný chrám, ani cedrový, ani kamenný, ani synagoga, ani katedrála, ani kostel, ani kaplička, dokonce ani chrám člověčího srdce, a přece tě chceme přijmout, jak to jen jde. Amen

Modlitba a vyznání vin

˗ Ježíši, pane a Kriste, vyznáváme, že plamen tvého Ducha často zhášíme, býváme chladní. Vůči tobě, vůči bližním.
Ty jsi své učedníky spojil jedním Duchem, a my často ducha ztrácíme. Naše jednání je pak bezduché. Vymezujeme se, oddělujeme, ba znepřátelujeme. Tak spolu neseme odpovědnost za stav světa.

˗ Ty však nás neopouštíš, nenecháváš nás v chladu našich provinění, rozbitých vztahů, zklamaných nadějí, ale posíláš svého Ducha, aby nás znovu zahříval a rozněcoval, rozhýbával.

˗ Sami žijeme z odpuštění. Žijeme z odpuštění tvého i všech okolo nás. Ani my nechceme počítat křivdy a provinění, kterých se na nás druzí dopustili. Odpouštíme, chceme odpustit a odpuštění přijímáme.

Pane, smiluj se.

Slovo milosti:

Přijměme slova milosti: Všemohoucí Bůh se nad námi smiloval a v Ježíši Kristu nám odpustil naši vinu. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. Amen

 

Pane, Tvé slovo chceme se vší vážností a se vší radostí přijmout. Pomoz, prosíme, uložit je pevně do srdcí, ať je pravdivá výpověď, kterou vložíme do slov Apoštolského vyznání

Krédo

˗ Věřím v Boha, Otce všemohoucího, …

Amen.

 

• Píseň 192 Dobře staví, kdo zná a ví

 

Oznámení

Neobvyklé varhany (housle, kytara, 2x banjo): ani jeden ze 4 varhaníků dnes se nemůže bohoslužby zúčastnit

Bohoslužba ve Štětí se dnes nekoná pro nulovou účast, kaplička zase bude opuštěná, sestra Ďabolková všechny pozdravuje

HK: svátek mužů, né, den otců … tak to asi slaví i svatý otec.

Přímluvná modlitba

˗ Nebeský náš Otče,

˗ ve světě je stále fůra násilí a běd

˗ Prosíme za všechny, kdo nedosáhnou na pomoc bližních – týrané děti, dospělí, kteří jsou podrobeny násilí – ať cizímu ať domácímu.

˗ Prosíme za všechny, kdo se nemají kde scházet, protože nemají s kým – ani v hospodě, ani v domě Hospodinově.

˗ Prosíme za všechny, kdo se scházejí jen v hospodě – ukaž jim cestu k sobě.

˗ Prosíme za mocné: ať vědí, že moc, která je jim svěřena, je k službě bližním a není z nich, ale od tebe.

˗ Prosíme za nemocné, dej jim uzdravení.

˗ Prosíme za nemocné, kterým už není pomoci: dej jim spočinutí ve tvém pokoji.

˗ Prosíme za církev – pomoz jí rozlišit skutečné bludy od pouhých konfesních rozdílů.

˗ Pomoz nám poznat tě blíž a přijmout, že tě nikdy tady na zemi nepoznáme celého.

˗ Sešli své království, ve kterém se potkávají milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dávají políbení. Sešli je v odpověď na tyto naše prosby, když troufale se nazývajíce tvými dětmi k tobě takto voláme:

Modlitba Páně: 

Otče náš, který jsi v nebesích,

Amen

 

• Píseň 702 Mír na zemi daruj nám nebe

3. čtení (poslání) Ef 2:19-22

Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.

Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

Požehnání

Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen.

 

• Píseň 452 Za dar slova

Jděte ve jménu Páně

 

***

---

[1] 2Sam 7:5 Nátan Davidovi… toto praví Hospodin: Ty mi budeš stavět dům, abych v něm sídlil? (bydlel_)
Iz 61:1 – chrám vyplňuje pouhý lem roucha jeho

[2] Tj. Izraele i Judska, ale nekomplikovat!

[3] Lk 4:18 v Nazaretě,

[4] 1Kr 10:21

[5] Ž 33:16-18

[6] Job 5:13 (Elífaz), 1Kor 3:19

[7] Gn 50,22 Mic 2:7 … což nepokoušíte Hospodinovu trpělivost?

[8] řečeno s unitářem Robertem Fulghumem

[9] Mt 16:16, 26:63