Bohoslužby 11. 7. 2021
6. neděle po zjevení Páně
Miroslav Erdinger
Preludium:
Vstupní píseň: 33, 1 – 2 Rozveselte se v Hospodinu
Introit: Ž 29, 1 – 4 + 10 - 11
1 Žalm Davidův. Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. 2 Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu. 3 Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem. 4 Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti. 10 Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. 11 Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je 6. neděle po svaté Trojici. Vítám vás k tomuto setkání nad Božím slovem a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: 618 Modré nebe, slunce zář
Modlitba:
Čtení: Sk 16, 25 - 34+ Iz 53, 1 - 5
25 Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. 26 Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta. 27 Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli. 28 Ale Pavel hlasitě vykřikl: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“ 29 Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena. 30 Pak je vyvedl ven a řekl: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ 31 Oni mu řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ 32 A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží. 33 Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. 34 Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.
1 Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? 2 Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. 3 Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.
Píseň: 248 Ježíše se nespustím
Text: Sk 16, 30 Pak je vyvedl ven a řekl: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“
Kázání:
Milé sestry, milí bratři,
před námi dnes jako tehdy před apoštoly stojí otázka žalářníkova: „Co mám dělat?“ Známe tu otázku. Může mít několik podob. „A co mám dělat, nevím. Jsem bezradný. Co můžu dělat? Už nic nezměním. Nevím“. Otázka, vyjadřující bezmoc, bezradnost. Momentální, přítomný skličující pocit. Mnohokrát nás v životě ten pocit provází. Je to nepříjemné, nesvobodné, rezignované. Takové otázky život a hodnoty v něm relativizují, na druhé straně ukazují k opravdovosti, ukazují, jak na tom člověk skutečně je.
Nebo jiná podoba. Směřující k budoucnosti. Co mám dělat, abych byl šťastný, bohatý, zdravý, vzdělaný, aby mi dobře fungovala rodina, aby si mě druzí vážili, abych byl spokojený v zaměstnání, aby druhým bylo se mnou dobře atd. Takové otázky nás vedou dopředu. Vedou k aktivitě, nedovolí stagnaci. Hledání a nalézání, ale i nenalézání odpovědí na takové otázky život dynamizují, posunují dopředu.
Nebo ještě další podoba té otázky, směřující ještě za námi představitelnou budoucnost, za hranici života. Řekněme otázka, směřující k věčnosti. Můžeme také říci, otázka existenciální. Co mám dělat, abych, jak říká ten žalářních, abych byl zachráněn? Abych byl spasen, řečeno s kralickými překladateli? Nebo jak se ptal Krista Pána jeden bohatý muž: „Co mám dělat, abych měl věčný život?“ Takové otázky život zakotvují, ukazují k východisku i cíli. Dávají poslední smysl všemu, oč v životě usilujeme, o co se snažíme, zač bojujeme, s čím zápasíme, pro co pláčeme a z čeho se radujeme. A právě takovou otázku klade apoštolům žalářník. „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“
Takovou otázku si však člověk neklade každý den a v každé situaci. Klade si ji naopak zřídka – neboť je to otázka, kde odpověď na ni zcela radikálně proměňuje životy. A většinou mají takové otázky své výrazné pozadí. Svoji vážnou historii. V životních příbězích lidí přicházejí po zásadních událostech. Prožijeme něco bolestivého. Někdo blízký nám zemře. Vážně onemocníme my nebo někdo, koho máme rádi. Rozpadne se nám vztah. Vnímáme silněji než jindy ohrožení života. Otázce žalářníka předcházely velmi dramatické události. Té otázce dokonce předcházelo zemětřesení. Co se to vlastně odehrálo? Co vytvořilo určující předehru k naplnění Kristova příkazu: jděte, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého?
Ano, bylo to zemětřesení. Učedníci se modlí, zpívají, chválí Boha. Ó jak bláznivě to musí znít uším dalších vězňů. V takových situacích (jakých?) – vlastních krizí, proher, neschopnosti, ve vězení sebe sama, v pavučinách vzdálenosti sobě, lidem i Bohu se přece spílá, nadává (na co?) – na poměry, na zkažený život, na zlé, nespravedlivé lidi, na ty druhé, a také – na Boha. Jak se na to Bůh může dívat, je-li nějaký. Proč to na nás seslal? Člověk to přece potřebuje na někoho hodit a je-li v tom podle svého nevinně, pak tím víc potřebuje viníky.
Učedníci se modlí, zpívají, chválí Boha. A pak to začne rachotit, pak se začnou valit kameny, praskat okovy a lámou se pouta. Zámky přestávají fungovat, hradby se hroutí a řetězy trhají. To zemětřesení nikoho nezabije, nikomu neublíží. To zemětřesení naopak osvobodí, otevře dveře a nabídne cestu. Ať zemětřesení, při kterém praská vyprahlá země, nebo zemětřesení v lidských srdcích a duších, v lidských životech. Nikomu neublíží. A přece se zemětřesení chystá ublížit. Tomu, který mu sám nepodlehl, tomu, kdo neporozuměl, protože předpokládal, že život jde zvykově. Zkušenosti, praxi a rutinu přece nelze jen tak pominout, že věci jsou nepohnutelné a okovy pevné. Ten sám se chystá si ublížit. Všichni mi utekli, budu potupen a potrestán, budou se mi posmívat, jak jsem naletěl. Raději si vezmu život. To neunesu…
A uneseš. Jen žádné unáhlené kroky. Jsme tady všichni. To jen Bůh se hlasitě, s rachotem až země pukala, radoval z našeho zpěvu, modliteb a chval. A ta Boží radost je teď s tebou. Něco s tebou dělá, něco se stalo a něco se děje. Zemětřesení, nenadálá situace, která jde proti všem předpokladům, která proměňuje časy i chvíle, zastavuje žalářníka. Otevírá udiveně ústa, když před okamžikem nenadále otevřela srdce. „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“ – Aby se mě ta svoboda také týkala, aby můj život měl také své zakotvení, východisko i cíl, své určení.
„Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě,“ nese se náhle ztichlým prostorem v dramatické pauze. Změna je to skutečně radikální. Žalářník, bachař, který zřejmě nešetřil křikem a ranami, ponižováním a nelítostným hlídáním vězňů, tak tento muž, když slyší pozvání k víře v Krista, reaguje na ně totální proměnou. Ujme se vězněných a očistí jim rány. Ten, který rány rozdával, nyní rány tiší. Přijal pozvání k víře v Krista, o němž prorok řekne, že naše rány nesl, naše bolesti vzal na sebe, byl v opovržení, muž plný bolesti. Žalářník neříká velká slova, kterými by se hlásil k víře v Krista. Dělá však velké věci. Ošetřuje rány, tiší bolest. Už nemyslí na to, že by se mu jiní smáli nebo že ho velitelé potrestají. Do popředí se mu dostal člověk v jeho životní aktuální nouzi. Neříká: nemám čas, už jsem si své odpracoval, ať to udělají jiní, zavoláme doktory. Nabízí se známý Lutherův výrok: „Zde stojím, nemohu jinak, tak mi Pán Bůh pomáhej.“ Ani apoštolové nemohou jinak než nabídnout křest, to viditelné vyjádření Boží blízkosti s člověkem. Boží ano k lidskému životu. Boží miluji tě, člověče, malý i velký, dospělý nebo dítě, bílý, černý nebo čokoládový. Jsou pokřtěni všichni lidé v žalářníkově domě a autor knihy Skutků apoštolských se ani na okamžik neobtěžuje s nějakým výčtem, zda to byli jen dospělí nebo děti, jak to bylo s jejich vírou, nedává žádný teploměr víry, nepotřebuje žádné sliby. Boží milost přesahuje všechna lidská měření. A řekne-li ten, kdo je křtěný, k Božímu ano miluji tě člověče, také své ano, dobře tak. Žalářníkovo ano však slova nepotřebovalo. Stačila mu voda a mýdlo a nějaké desinfekční prostředky. A abych nezapomněl, srdce potřeboval. Při žalářníkově bezeslovném ano k Boží lásce se druhým dosud spoutaným, bolavým, zraněným od řetězů nesvobody, ulevilo.
Milé sestry, milí bratři, každý týden se v tomto kostele setkáváme k bohoslužbám. Mnoha ústy i bezeslovně, především srdcem, říkáme ano k Boží lásce. A Pán se k tomu životu církve přiznává. Podstatné je, že i zde platí slib Krista Pána: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Předchází mu slova o křtu: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“. A tak zde společně křtíme v Kristovo jméno, jako třeba minulou neděli. Setkáváme se kolem Kristova stolu, připomínajíce si jeho oběť pro nás. Čteme a zvěstujeme evangelium Ježíše Krista. Jsem bytostně přesvědčen, že to je to, co máme společně dělat. Odtud se odvíjí vše další.
Sestry a bratři, milí přátelé, na začátku bylo velké zemětřesení. Pak přišla existenciální, životně důležitá otázka: „Co mám dělat, abych byl zachráněn – aby se také mě týkal věčný život, abych z toho již teď mohl žít?“ Odpovědí je pozvání k víře. Věř v Pána Ježíše Krista a budeš zachráněn, budeš pozván do svobody, Kristem darované ty i všichni v tvém domě. Ano tazatel nepotřebuje slova. Potřebuje srdce. Srdce otevřené pro Krista i pro člověka. Pak přichází Boží slovo. Boží ano k životu. Ano, vyjádřené ve křtu symbolem vody. Ano, vyjádřené symboly Kristovy oběti chlebem a vínem.
Na začátku bylo velké zemětřesení. Otřesy půdy i lidských srdcí, lidských duší. A na konci hostina a veliká radost z víry v Boha. „Pak je žalářník zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.“ K této radosti, radosti z víry v Boha, k radosti z Božího ano k nám a našim životům jsme pozváni i my. Amen
Interludium:
Modlitba – vyznání vin, slovo milosti:
Vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný.
Amen.
Píseň: 610 Kéž bychom to uměli
Oznámení:
- Za týden se budou konat bohoslužby zde v 9.00 hod. Připraví je bratr farář Erdinger, vyslouží je bratr místokurátor Jan Karnolt. Bratr farář bude na řádné dovolené a vrátí se v neděli odpoledne. V nutných případech ho zastupuje bratr farář Miroslav Pfann z Libiše.
Modlitba přímluvná + MP:
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Poslání: Řím 6, 1 - 11
1 Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? 2 Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? 3 Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? 4 Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. 5 Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. 6 Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. 7 Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. 8 Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. 9 Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. 10 Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. 11 Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.
Požehnání:
Píseň: 177, 1 – 3 Nuž Bohu děkujme
Jděte ve jménu Páně.
Postludium: