Bohoslužby Mělník 21. 11. 2021
Oživlé kázání
Poslední neděle církevního roku – neděle věčnosti
Miroslav Erdinger
Varhany, klavír: Eliška Erdingerová
Housle/viola: Vít Novotný
Kytara: Jan Karnolt
Vstupní píseň: 606, 1 - 2 Ať zazní chvála
Introit: Ž 145, 1 - 6
1 Chvalozpěv Davidův. (Álef) Chci tě vyvyšovat, Bože můj a Králi, tvému jménu dobrořečit navěky a navždy. (Bét) 2 Po všechny dny ti chci dobrořečit a tvé jméno chválit navěky a navždy. (Gimel) 3 Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný, jeho velikost nelze vyzpytovat. (Dálet) 4 Všechna pokolení chválí tvoje skutky zpěvem, hlásají tvé bohatýrské činy. (Hé) 5 Tvoje velebnost je důstojná a slavná, chci přemýšlet o tvých divuplných dílech. (Vav) 6 Všichni budou mluvit o tvých mocných, bázeň vzbuzujících skutcích, i já budu vypravovat o tvé velikosti. (Zajin)
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je poslední neděle církevního roku. Vítám Vás k tomuto setkání nad Božím slovem, tentokrát jsme připravili další oživlé kázání na téma: „Buď vůle tvá.“ Zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: 406 Chval Pána svého písní
Modlitba:
Čtení: Mt 18, 10 – 14
— Podobenství o ztracené ovci
10 Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. 11 Vždy Syn člověka přišel spasit, co zahynulo. 12 Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? 13 A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. 14 Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.
Píseň: 675 Přijď již, přijď duchu
Text: Mt 6, 10 b Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Kázání: oživlé
tak zde máme opět ty naše dvě ponožky, Bohouše a Bohumila. Copak nám asi opoví dnes? Když jsme se setkali před měsícem, měli téma „Přijď tvé království.“ Víme, že to byla slova z modlitby Páně. Budou dnes pokračovat? No, uvidíme. Tak co, bratři? Co nám nesete?
Ponožky
Ponožka Bohouš (= Š =Jan Karnolt): Ahoj!
Ponožka Bohumil (= L =Jakub Skalák): Ahoj!
Š: Dnešním tématem je motiv z modlitby Otče náš Buď vůle tvá jak v nebi, tak i na zemi. Přemýšlím, co to vlastně znamená.
Farář: I já vás zdravím ponožky. No tak si to zkusíme trochu rozebrat. Čí je to vlastně vůle?
Š: Naše vůle? Moje vůle. Ve smyslu, co chci?
L: Právě, že ne, je to vůle Boží. Vůle božích záměrů, že ano.
Farář: Ano, vůle Boží. A to je jiná vůle než ta vůle lidská. My lidé, my si chceme prosazovat svoji vůli – neustále něco plánujeme, něco chceme, něčeho se dožadujeme. Také často říkáme, že chceme být šťastní, a tak hledáme své štěstí. Co bychom všechno chtěli a měli a kdy a za co. Nezastavíme se, stále je něco, co je potřeba stihnout. Mít hotové. Plnit plány. Jít si za svým. A víc a víc. Jednat podle své vůle a plnit svou vůli. A to je lidské, velmi lidské.
Š: Taky možná trochu ponožkovské. Ale jaká vlastně je ta Boží vůle? Co o ní můžeme říci?
L: Boží vůle je jiná. Já vím, že jsem někdy pěkně tvrdohlavý a stále chci, aby to dopadlo podle mých představ. Pořád. Nakonec se to stane, ale úplně jinak a mně po čase dojde, že je to tak správně. Nebo jindy něco, co vypadalo jako smůla, slabost a neštěstí se mi časem ukáže jako příležitost a nová cesta. Jako by to byla něčí vůle.
Š: Já, když koukám na film, tak často vím, jak to dopadne. Ale život odhadnout, moc neumím. A tak se nechám překvapit, co se mnou bude. Někdy život sám přináší takové překvapení, že se nestačím divit. Snažím se, jak se říká netlačit na pilu a žít tady a teď a plynout. To je ta Boží vůle?
L: Jako že člověk míní a pán Bůh mění, viďte…
Farář: Jdete správným směrem, ale to poselství v modlitbě je ještě hlubší.
My si nejdříve musíme totiž vyjasnit, co je to Boží vůle. Pán Ježíš nám napovídá například, když vypráví podobenství o zbloudilé ovci. Je to o vztahu pastýře a zbloudilé ovce. Boží vůle se tady ukazuje. Nebo podobenství o milosrdném Samařanovi. Zastavil se u zraněného a zachránil mu život. Jinde mluví Ježíš o odpouštění, smíření nebo o lásce k nepřátelům.
Š: Všimnul jsem si, že Ježíš nám objasňuje, jak nebeský Otec pečuje zvláště o některé lidi, aby se do království dostali. Jde totiž o lidi mimořádně ohrožené. Mluví o nich jako o „maličkých“, o „nepatrných“.
L: Ano, věnuje jim svou pozornost. Oni potřebují zvláštní péči. A nás Ježíš varuje, abychom snad nebyli tomu na překážku.
Š: Mě zaujalo, jak Pán Ježíš říká: „Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila?“
L: No ano, dobrý pastýř to tak udělá. A když jedna chybí, je pro něho v tu chvíli důležitější než zbytek stáda, protože ten je v bezpečí. Všechny ostatní ovce nechá třeba v ohradě a sám se vydá do volného kraje v horách.
Š: A hledá, pátrá, dokud ovci nenajde. Může to trvat velmi dlouho. Musí počítat s námahou a vlastním nepohodlím nebo i s nebezpečnými situacemi.
L: Ovce může vězet v trnitých keřích, ležet pod skálou. Poraněná, takže bude nutné ji nést na ramenou. I to si musí připustit …
Š: Pastýře zmáhá únava, možná bolesti v nohou nebo zádech, hlad a žízeň. Ale vytrvá, dokud neuspěje a ztracenou ovci nenajde.
Farář: „A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily.“
„Co myslíte?“ – Bratři a sestry, co myslíte? Dovedete si představit, že by pastýř nalezenou zbědovanou ovci v tu chvíli potrestal? (pauza)
Že by ji snad dokonce nyní, když ji nalezl, odepsal a nechal tam? Bez pomoci? Jen by se odvrátil od té nezbednice a zase by šel domů za těmi hodnými ovcemi, které nebyly neposlušné? Které si nevyhodily z kopýtka? – To by bylo nesmyslné. Proč by byl vynaložil tolik námahy a proč by překonával tolik překážek na cestě za tou ztracenou, kdyby měl tohle v úmyslu? Pastýř šel hledat ovci jistě proto, aby ji vrátil zpátky do bezpečí, ke stádu, domů. Aby jí bylo zase dobře a on sám, aby se mohl radovat, že tak naplnil Boží vůli.
L: A asi měl i větší radost, když už se nemusel bát o tu zatoulanou chudinku. Mohla přeci lehce zahynout.
Š: Aha, takže ti maličcí jsou zbloudilí, ztracení bratři a sestry třeba ze sboru…
Farář: Pastýřem je Ježíš sám. Pastýřská cesta za zbloudilými lidmi je nejen svízelná a trnitá, ale dokonce i velmi nebezpečná. Ale má smysl a je i radostná, jak ukazuje pán Ježíš svým životem.
Proto své posluchače Ježíš vyučuje i tímto podobenstvím, aby převrátil jejich i naše lidské zaběhané představy o tom, kdo je velký a kdo malý. Kdo je důležitý a kdo méně důležitý. A bere v ochranu ty, kdo jsou v křesťanských sborech a společenstvích velice snadno považováni za okrajové, nespolehlivé, pobloudilé a podobně. Proto tak nápadně často dává najevo svůj zájem o tzv. maličké (nepatrné). Jednou postavil doprostřed dítě, aby ukázal, jakými se máme znovu stát my vyspělí dospělí. Jindy se skláněl nad nemocnými a uzdravoval je. Nejvíc však budil a budí údiv, když zval ke svému stolu takové hříšníky, jakými byly celníci – kolaboranti a ziskuchtivci, nebo nevěstky – nemravné ženy. Když jim – nešťastným z vlastního údělu, jim, obracejícím se k němu jako k jediné naději – věnoval pozornost, rozprávěl s nimi a odpouštěl jim hříchy. A nejen že oni přicházeli za ním. On sám je vyhledával. Sám se k nim obracel a vracel jim důstojnost a otevíral nový život.
Š: Takže to všechno jsou lidé, kteří zbloudili. Sešli ze správné cesty a bloudí jako ovce po horách?
L: No jasně. Svěřené stádo má být zase kompletní. Tak je to správné. Přejeme pastýři tu radost. Ale když je to o lidech? Co když je to o nás a našem sborovém společenství?
Farář: I nám je adresováno Ježíšovo napomenutí na začátku a vysvětlení na konci podobenství: „Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých.“ … Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“ O to tu jde. Jak k člověku – k provinilému a nalezenému člověku – přistupuje Bůh.
Š: A bude potrestaná ta zbloudilá ovečka? Co se jí stane?
L: Bůh je přece spravedlivý Soudce, a tak bude spravedlivý trest!
Farář: Zní nám to až nesmyslně, že by Bůh mohl dopadnout a nepotrestat. Ježíš nás však učí znát svého nebeského Otce jinak. K hříšníkovi přistupuje jako lékař k nemocnému. Anebo jako zde pastýř ke zbloudilé ovci. „Maličcí“, lidé z okraje, jsou ti, za kterými se Pán Ježíš Kristus podle vůle svého Otce vydal a kterým věnuje stále hlavní pozornost.
„Dejte si pozor, abyste ani jedním z nich nepohrdali.“
L: Čím se tedy liší?
Š: V očích slušné většiny se zapletli. Mají škraloup, jak se říká. Třeba žili na úkor druhých. Zapřeli, zradili, zneužili, opustili … – To je zlé. A když jsou konečně usvědčeni, co nyní – zůstanou snad bez trestu?
L: My nemáme nikoho odsuzovat.
Š: Takže žádné předstírání a pokrytectví, být pyšný, ale upřímná modlitba a pokora a oddat se Bohu se svými slabostmi. To je cesta k Bohu…
Farář: Jsou nepotrestáni, protože místo toho jsou nalezeni a obráceni k Ježíši, dobrému Pastýři. Vyhledal, oslovil a věnoval jim pozornost. Měl s nimi trpělivost. Dlouho. Předlouho. Šlo to s nimi těžko, svízelně … dlouho nerozuměli, vzpírali se jako svéhlavé ovce na okraji propasti. Ale teď jsou zachráněni a přivedeni zpět do společenství svých bratří a sester. A to je změnilo. On věnoval všechnu svou energii a svou námahu na jejich záchranu. Dosáhl ji. A jak to má s námi? Nemá to náhodou někdy podobně? Nevzpíráme se někdy jako ty ovce Božím záměrům?
L: Takže před Bohem je spravedlivý ten, kdo pokorně vyznává své hříchy…
Š: Po uvědomění, pokoře a upřímném zpytování je na místě tedy veliká radost! Ne trest. Přát druhým radost a proměňovat své lidské srdce láskou. O to jde?
Farář: Nejde o naší vůli, ale vůli Boží. Víme, že láska dovede dělat divy a proměnit lidské srdce v dobré. Láska, to je Boží vůle. Svěřit se do Boží vůle, přijmout Boží vůli, to chce statečnost, to chce víru, to chce Důvěru v Boží lásku. Buď vůle tvá jak v nebi, tak i na zemi, modlíme se v modlitbě Páně. Amen
Píseň: Svítá 21 Přímluva Buď vůle tvá
Modlitba – vyznání vin, slovo milosti:
Vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem1),
ukřižován umřel a pohřben jest2), sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa3),
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých4),
odpuštění hříchů5),
vzkříšení těla6) a život věčný.
Amen.
Píseň: 483, 1 – 3 + 7 To jedno mějme
Oznámení:
Modlitba přímluvná + MP:
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.)
Poslání: 1. list Janův 5, 1 – 5
1 Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. 2 Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. 3 V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, 4 neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. 5 Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
Požehnání:
Píseň: 486 Svaté Boží požehnání
Jděte ve jménu Páně.
Postludium: