Děkovné bohoslužby - 31.12.2021 v 18:00
Poslední den starého roku - Silvestr
Prezenční (online „spadly“ po několika minutách)
Miroslav Erdinger
Preludium:
Vstupní píseň: 118, 1 Ó chvalte laskavého Pána
Introit:
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, dnes je poslední den roku 2021. Setkáváme se k bohoslužbám, ve kterých Pánu Bohu poděkujeme za uplynulý rok. Vítám Vás k tomuto setkání s Božím slovem zde v Husově domě (i online u počítačů). Zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Amen
Píseň: 604 Buď sláva Bohu, chvála Otci
Modlitba:
- Díky za vše, co jsme v tomto roce prožili… za ty, kdo nás provázeli a zanechali v nás stopu lásky…rodiče, prarodiče, přátelé…faráři… Také děkujeme za ty, kdo nám v tomto roce zemřeli a měli nás rádi a my je …
Dvojí biblická zastavení na konci roku: něco je spojuje…něco končí, něco začíná
Text: Gn 12, 1 – 3 + 17, 5 proměna člověka Abram – Abraham
1 I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
5 Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.
Slovo:
Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,
něco musí skončit, aby něco jiného mohlo začít. S něčím, nebo také s někým, se člověk musí rozloučit, aby se s něčím, nebo také s někým jiným mohl potkat. Chce to odvahu, ale také jistotu, že ten nový směr je dobrý, má smysl. Protože taková změna bolí, není nijak snadná. Ale bez ní člověk zůstává trčet ve svých myšlenkách, utápí se v ponižující sebelítosti, ztrácí sám sebe, chybí sebeúcta, propadá pocitu marnosti všeho, přešlapuje stále v té jedné kaluži. A pak život končí a člověk je lapen do sítě bolavého pocitu, že nežil svůj vlastní život.
Abram je mužem rozhodnutí. Vznešený otec může být význam jeho jména. Snad byl i významný ve své zemi. Zřejmě zabydlený, měl své jisté. Jeden z mnoha. Tento muž zaslechne Boží zavolání. To není život pro tebe, nabízím ti jinou cestu. Jen mi musíš důvěřovat. Vyjdi ze své zabydlenosti, vyjdi ze svého průměru. Třeba ti to tak stačí, ale já mám pro tebe velké poslání. Důvěřuj mi. Staň se sám sebou, takovým, jakým jsem tě poslal do života. Nezůstávej v závislosti ani na prostředí, ve kterém jsi, ani na všelijakých mezopotamských pověrách. Nenech se určovat druhými lidmi, kteří tě chtějí vlastnit, manipulovat tebou ve svůj prospěch. Ne, nebuď loutkou prostředí, ve kterém žiješ. Vyjdi. A Abram se vydal na cestu.
A bylo to dlouhé putování, mnohdy velmi dramatické. Vyjít ze zabydlenosti, hledat na té nové cestě sama sebe, to přináší komplikace, odřená kolena, puchýře na nohách, a také na duši, mnohé mezní situace. To je daň. Ale cílem je nový život, nahlédnutí k pravdě o sobě a přijetí sama sebe. Ovšemže také přijetí sama sebe ve vztahu k Bohu. Abram není nesvéprávný jedinec, který si slepě láme nohy, jak pospíchá za Hospodinem. Abram je statečný muž, který Bohu důvěřuje, spoléhá na něj. A dochází k proměně, která je symbolizována změnou jména. „Nebudeš se už nazývat Abram, to je vznešený. Již tě nebude charakterizovat tvá pozice mezi lidmi. Bude tě charakterizovat tvá pozice před Bohem. Tvé jméno bude Abraham. To je otec mnohých, otec mnoha národů, množství. Pasivní vznešenost je nahrazena aktivní rolí. Abrahamova proměna je u konce. Dál již půjde jinými cestami, ale především půjde s posláním praotce, který stojí v začátcích té dlouhé cesty Božího lidu. Až k dnešnímu dni.
Milí přátelé, sestry a bratři, kde jsme se v tom příběhu setkali sami se sebou, kde jsme se našli? Co jsme opustili, čeho jsme se zřekli v právě končícím roce? A pro jaké hodnoty jsme to opustili? S kým jsme se rozloučili, a naopak a s kým jsme se setkali, a to setkání nás poznamenalo, prohloubilo naše životy, mohli jsme zvednout hlavu – ano, to jsem já, takový jsem, a především takový chci být? Bože, díky za pozvání k tobě, ke mně samému, k člověku, lidem, kterým a se kterými mohu nést lásku. Dávat lásku i přijímat lásku. Díky Bože za cestu, na kterou jsme vyšli, jsem vyšel a po které jdeme, jdu. Amen
Píseň: Svítá 379 Vstaň a hledat pojď tu zem
Text: Gn 48, 8 – 11 + 21 Jákob umírá - požehnání
8 Izrael pohleděl na Josefovy syny a zeptal se: „Kdo to je?“ 9 Josef otci odvětil: „To jsou moji synové, které mi zde Bůh dal.“ Otec řekl: „Nuže, přiveď je ke mně, abych jim požehnal.“ 10 Izrael měl totiž oči obtížené stářím a špatně viděl. Josef je k němu přivedl, on je políbil a objal. 11 Izrael Josefovi řekl: „Nedoufal jsem, že ještě někdy uvidím tvou tvář, a hle, Bůh mi dopřál vidět i tvé potomky.“
21 Josefovi Izrael řekl: „Hle, já umírám, ale Bůh bude s vámi a přivede vás zpátky do země vašich otců.
Slovo:
Jsme u druhého zastavení, milé sestry a milí bratři. Jákob je na konci života. Také mnohé prožil. Má za sebou ještě z mládí podraz na bratrovi, když ho připravil o otcovo požehnání. Má za sebou život mamánka, když ho neustále jeho matka Rebeka ochraňuje, preferuje před bratrem, je s ním v jakémsi spojenectví proti otci i proti bratrovi. A Jákob v nepřátelství na smrt s bratrem, a Jákob v pevném objetí s bratrem, znamenajícím smíření. Žádné výčitky, další cesta již v odpuštění a smíření. Velká láska k Ráchel. Jákob pro ni slouží 2x sedm let. Podveden strýcem Lábanem, který mu do ložnice poslal nemilovanou dceru Leu. Své milované Ráchel se však dočkal. Stal se otcem dvanácti synů, dvanácti izraelských pokolení. Velký boj s Bohem, Jákobův sen a mnohé další peripetie. Také změna jména. Již ne Jákob. Již nové jméno Izrael, bojuje Bůh.
A Jákob umírá. Co pokládá za nejdůležitější, co by na konci svého života řekl svým dětem a vnukům, řekl milovanému Josefovi? „Hle, já umírám a Bůh bude s vámi“. Jákob ve svém životě prožil, co znamená, když je Bůh s člověkem. Jak to lidský život vede, určuje, naplňuje, jak to životu dává smysl a stabilitu a pevnost. Všechny lidské zápasy a v nich prohry dostávají docela nový smysl. Nejsou bezúčelné, nemají člověka zdeptat, ale naopak posílit. Ukázat k hodnotám, také k síle odpuštění a radosti ze smíření. Nyní, v závěru života, připomene jeho pomíjivost. „Já umírám,“ slyší syn Josef od svého otce. Nic potěšitelného. Snad tím mohl připomenout slova proroka Izajáše: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jako polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne… ale slovo Boha našeho je stálé na věky“ (Iz. 40). Já umírám. Stručné konstatování. Tráva usychá. Všechny mé zápasy jsou dobojovány, co mělo být uděláno, uděláno bylo, co být uděláno nemělo, uděláno nebylo. Všechno je v pořádku. Bylo toho v životě mnoho, ale nyní již zklidnění. Co z takového života zůstává? Co zbývá v jeho konci? Co je stálé v té nestabilitě lidských životů, života celého všehomíra? „Slovo Boha našeho je stálé na věky,“ řekne prorok ne jako slova nějaké laciné útěchy, ale jako ujištění o tom, že ve všech proměnách je zde hodnota neproměnná. Nikoliv však kamenná, ale stabilní a odolávající všem vlivům, jako pevná skála. Boží slovo. A Jákob ve své poslední chvíli dodá: „Ano, já umírám. Již s vámi nebudu. Ale bude s vámi Bůh.“ To vnímá Jákob jako nejpodstatnější. A to je poselství pro Josefa a jeho syny, poselství pro celý Boží lid až dosud. A to je také poselství pro končící rok a jistota pro rok příští. V tvém životě, na tvých cestách, ve tvých zápasech, ve tvých prohrách, ve tvých pádech, v slzách i radosti je s tebou Bůh, je s tebou Boží slovo.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, kde jsme se v tom příběhu setkali sami se sebou, kde jsme se našli? Komu jsme v končícím roce odpustili? Kdo odpustil nám? S kým jsme se smířili? Kdy jsme zastavili již připravený tok výčitek? Kdy jsme pro lásku uměli napřít všechny své síly? Kdy jsme přijali od někoho, kdo již mezi námi není, nějaké poselství pro náš život? Přijali jeho skon jako výzvu k životu v lásce? Kdy jsme se v těch kritických životních situací spolehli na ujištění, že Bůh je s námi a naše síla je v jeho milosrdenství? Díky Bože, za život, který prožíváme, prožívám, a ve kterém jsi naší, mojí jistotou, jsi neproměnnou veličinou. Díky Bože, za cestu, na které nás, mě, provází tvé Slovo, které je pravdivé a vede nás, mě k lásce. Amen
Píseň: Svítá 96 Já hledám
Oznámení: Bohoslužby v neděli 2. 1. 2022 v 9.00 hod., VP
Modlitba přímluvná + MP:
Společně, jako tvé děti, se k tobě, náš milý Otče, modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Amen.
Poslání: Jakub 4, 13 – 17+ 5, 7 – 11
13 A nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – 14 vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! 15 Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ 16 Vy se však vychloubáte a chvástáte. 17 Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.
7 Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. 8 I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. 9 Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi! 10 Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. 11 Hle, ‚blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť ‚Pán je plný soucitu a slitování‘.
Požehnání:
Když přijdou v životě těžké okamžiky, kéž víte, že na ně nejste sami – protože Bůh je blízko, je s Vámi. Je s Vámi i ve chvílích dobrých. A tak ať Vás v životě provází a posiluje naděje, že na svůj život nejste sami. A Boží láska ať naplňují vaše dny, ať vede vaše kroky, kamkoliv půjdete až do konce.
Požehnej nás Bůh Otec, Syn i Duch svatý.
Amen.
Píseň: 697 Moc předivná
Postludium