Kázání 24.6.2018

Bohoslužby Mělník 24. 6. 2018

4. neděle po svaté Trojici

Miroslav Erdinger

Vstupní píseň: 114, 1+4 Vzdávám ti Bože chválu svou

Introit: Ž 84, 2-5 

Pozdrav: 4. neděle po sv. Trojici …milost vám a pokoj…

Píseň: 103, 1-3 + 10 Ó dobrořeč má duše Bohu svému

Modlitba:

Čtení: Jan 14, 15-21

15Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;

16a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky –

17Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.

18Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.

19Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.

20V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.

21Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Píseň: 180 Nás zavolal jsi, Pane

Kázání:

Text: Kaz 4, 1-6

1Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele.

2Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí.

3Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje.

4Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

5Hlupák skládá ruce v klín a užírá se.

6Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

Milé sestry, milí bratři,

je to žalostný výrok. „Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele“. Dvojí stejné, bezútěšné konstatování. Chce se říci: „To zase ten ufňukaný bolestín kazatel naříká.“ Ale ne. On jen ukazuje k realitě života, jehož součástí je trápení a bezútěšnost a bolest a sevření. To nemůžeme od života odpreparovat. Co však můžeme, to je přestat tomu zlému v člověku sloužit, vzepřít se všemu, co působí trápení a bolest a druhé lidi vykolejuje a ubližuje jim to. Radovat se ze života, protože Bůh je dárcem života a vědomí, že je Bůh s námi, jak nám bible stále znova a znova připomíná, je nosným pro všechno, co žijeme. Ovšemže téma bezútěšnosti, téma, že se nenachází nikdo, kdo by potěšil, není jen tématem Kazatelovým. V Jeremiášově pláči čteme, že „…Sion rozpíná ruce, není nikdo, kdo by jen potěšil….“ Žalmista v šedesátém devátém žalmu hořekuje: „Srdce mi potupou puká, jsem jako ochrnutý. Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili, nenašel se nikdo…“ Patří takový nářek k životu lidí starého zákona, k životu Božího lidu. Kazatel si před životem nezakrývá oči, neveze se ve falešných iluzích, nešetří sebe ani druhé. Vidí všechen ten útisk, bolest, trápení, kterého je ve světě tehdy jako dnes plno a všude a v mnoha podobách. Je to silné téma, před kterým člověk neuhne. Kdo působí ten útisk? Kdo působí strádání, trápení a bolest člověka? Znáte ty výroky: „To Bůh se na to všechno již nemůže dívat, tak lidi trestá“. Nebo: „Kdyby nějaký Bůh byl, tak by se taková zvěrstva nedála.“. A další: „Kdyby byl Bůh všemohoucí, pak by to mohl hned zastavit. To Bůh tedy za vše může.“ Takových a podobných výroků je kolem nás plno. Jenomže útisk, sevření, bolesti, trápení, to nepůsobí Bůh. To člověku působí člověk. Útisk dopadá na člověka prostřednictvím jiného člověka, jak komentuje jeden moderní komentář. Nejde o nějaké Boží tresty, jde o zlo, které je člověku bytostně vlastní, které samo o sobě neexistuje a nepůsobí. To jen skrze konkrétního člověka, skrze konkrétní lidské jednání. Když to člověk nerozpozná a nevzdoruje, nebojuje se zlým v sobě, stává se jeho služebníkem. Podléhá. Utiskuje, abychom se vrátili ke kazatelovu textu. A útisk, to není jen nějaké ubírání životního prostoru. To je tisknutí ke zdi někoho, který se tak dostává do úzkých. To je působení utrpení, to mohou být pomluvy, polopravdy, lži, to může být povyšování se nad druhé, vynášení minulých zásluh, to může být neschopnost udržet jazyk na uzdě, neschopnost udržet špatné myšlenky v hlavě a nepouštět je ven, nesytit je a nevykrmovat. To může být také více nebo méně úspěšné rozdělování společnosti, rozdělování sboru, církve, vytváření skupinek a zasévání nejistot, prosazování svých a jen svých názorů a postojů, kdy se slabší neumí vyjádřit, bránit. A mnoho dalšího může druhého člověka utiskovat, tisknout ať již ke skutečné nebo k pomyslné zdi. A marné je hledání utěšitele.

Když se někdo dostane do tenat takových tlaků, propadá skepsi, ztrácí naději, vytrácí se radost. To docela dobře poznáte, milé sestry a milí bratři, jak na tom které to naše sborové společenství je. To je vidět ve tvářích, v očích. Kde chybí úsměvy, radost, kde chybí důvěra a otevřenost, tam si téměř jistě hledá a již našlo svou skulinku zlo. Tam se lidé tisknou ke zdi. Tam není otevřené hledí. Tam Kazatel chválí mrtvé, tam provokuje, když řekne, že lepší možnost je umřít než takto žít. A jde ještě dál. Je lepší se ani nenarodit než v takovém prostředí, ovzduší, atmosféře žít a dokonce se na ní podílet. Lepší je to vůbec nepoznat. Kdo znáte biblickou postavu Job, vzpomenete si, že ten dokonce zlořečil dni, ve kterém se narodil a přál by si raději zemřít v matčině lůně. Protože jeho život byl plný niterné bolesti v trápení, které prožíval. Jak Kazatel, tak ani Job nenegují život, nejsou proti životu, jen naříkají nad životem, z něhož se vytrácí dobro a láska a soucit a milosrdenství a prosazuje se zlo ve všelijakých svých podobách.

Proč nás ten Kazatel tak masíruje, proč takový pohled, který nás nenechá v klidu? Ano, právě proto, abychom nebyli v klidu, abychom nebyli lhostejní, když pocítíme, že nás nebo jiné něco tlačí ke zdi, nebo když dokonce se sami stáváme těmi, kteří by mlčením a apatií otevírali průchod zlému. Abychom skutečně žili a darované dny prožívali, ne je využívali, zneužívali nebo si je jen užívali. Je to jakýsi varovný prst: „Pamatuj, patříš Bohu. Poslal tě na svět, provází tvůj život, záleží mu na tobě! Miluje tě, člověče. Neulevuj si ve vztahu k Bohu. Dobré pro Boha je jen to, co je nejlepší.“ To je nejsilnější nástroj proti zlému. Takové bytí s Bohem přináší radost a štěstí a jisté kroky a život plný lásky. A takového tě Bůh chce. Plného radosti, štěstí, jistých kroků, plného lásky.

Ale vzápětí je zde další tísnivé téma. Jdeme s Kazatelem do vztahů mezi lidmi a k tématu práce a úspěch. Útisk a beznaději střídá další lidské téma. Závist, žárlivost. A lidé pod takovými tématy trpí. Lidé se velmi zabývají tím, co si kdo o nich myslí, co kdo o nich povídá, a samozřejmě, že je to trápí, tiskne ke zdi, abych použil toho zmiňovaného obratu. Na místě je však otázka: „Přemýšlíš a necháš se víc určovat tím, co si o tobě myslí druzí lidé nebo ti víc záleží na tom, jak tě vidí, co si o tobě myslí Bůh?“ Promýšlení té otázky může člověka přivést až ke chvíli, kdy může říci, že mu je jedno, co si o něm myslí lidé. Vede mě to k žalmistovým slovům (Ž 37), která jsem zde nedávno citoval: „Nevzrušuj se kvůli svévolníkům. …Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.“ Nebo jiný text: „Uval na Hospodina cestu svou…“ To stačí, to je podstatné. Na tom, jak nás vidí Bůh, je dobré stavět. A Bůh nás vidí jako sice hříšné, přesto milované bytosti. A Bůh nás vidí jako objekty záchrany. Proto Kristus Pán, proto oběť za naše hříchy. A pokud nás zajímá něčí názor na nás samé, pak ať je to názor toho, kdo nás má rád, kdo nám přeje úspěch, kdo se z našeho úspěchu raduje. Zakyslí závistivci, lenoši, jak o takových lidech hovoří Kazatel, ti nám mohou být jedno. Kazatel vidí veškeré snažení a veškerý úspěch a ruku v ruce s tím žárlivce a závistivce. Takový člověk všechno zpochybňuje, zasévá nejistotu a svár. Není spolupracovníkem na Božím díle, zato rivalem ano. Absurdita a honba za větrem, poví Kazatel. Takový člověk ovšem nejvíc užírá sám sebe. Je to ovšem jeho volba. Jinou možnost nezná a nechce znát. Možná je v něm nějaké zranění, se kterým se neumí vyrovnat. Může být objektem našeho soucitu, ne však bernou mincí pro naše další rozhodování. 

Bible je plná příkladů, symboliky, srovnávání. Jeden z výkladů tohoto textu překládá, že „blázen skládá své ruce a jí své maso.“ Ten překlad komentuje, že blázen, lenoch, žárlivec, závistivec užírá sám sebe, protože nepracuje, jen závidí, kritizuje. To si umíme docela dobře představit. Ten, kdo je pilný, pracuje, a nejen na svém, ale na Božím díle, na Hospodinově domě a jeho zahradě. Ten se raduje. Je úspěšný, daří se mu. Ten se nijak neužírá. Dělá, co může, umí a dělá to ke slávě Boží. Lenoch se užírá. Tu a tam se přijde přiživit, ale jeho srdce je zakřivené. Hlídá, zpochybňuje, kritizuje, kalí vody. Hryže se, žere se. Jeho jednání je jednáním blázna, řečeno s Kazatelem. Láska a modlitba a také dostatečné sebevědomí jsou jedinými nástroji, jak se takovými lidmi nenechat požírat.

Příjemnou nabídkou končí text. „Lepší na dlaň odpočinku než hrsti pachtění a honby za větrem.“ Kdo se stále pachtí, komu je práce cílem a smyslem života, ten nezvolil nejlepší řešení. Kdysi jsem slyšel takové rčení: „Práce je služba bližnímu za peníze.“ Ale i ti, kdo svou prací podporují člověka v jeho svízelné situaci, třeba lékaři, sociální pracovníci ale i jiné profese, i ti potřebují odpočinek. Tam, kde práce způsobuje ve vztazích napětí, kde rozděluje vztahy, kde bere veškerý čas na kvalitní vztahy, kde vyčerpává tak, že se člověk stává apatickým a ztrácí sám sebe, tam je něco špatně. Tam je potřeba ta dlaň, plná odpočinku. Skvělá Kazatelova nabídka.

A ještě něco na konec a vraťme se proto na začátek. Kdože chyběl? O kom bylo dvakrát řečeno, že není? Utěšitel. Ve čtení z evangelia v Janově verzi jsme o utěšiteli, přímluvci, zastánci četli. Ježíš je tím Utěšitelem, přímluvcem, zastáncem pro nás. Nenechá nás padnout, nedopustí, abychom byli zcela přitlačeni, přitisknuti ke zdi. Záleží mu na nás. Bůh k nám sestoupil v Kristu. Přijal angažmá na našich životech. V Kristu vzkříšeném, skrze Ducha svatého, s námi onen Přímluvce, Zastánce, Utěšitel zůstává. Žádná skepse, žádná rezignace. Cesta víry pokračuje. Jdeme po ní společně, Vzkříšený jde s námi. Tak vzhůru do kopců i nížin, na rovinu i do hor. Cíl je blízko nás. Amen

Modlitba:

Píseň: 196, 1 - 4 Co činí Bůh

Modlitba přímluvná + MP:

Poslání: Řím 14, 10-13

10Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží.

11Neboť je psáno: ‚Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.‘

12Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu.

13Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.

Požehnání:

Píseň: 248 Ježíše se nespustím