Kázání 2.6.2019
Bohoslužby Mělník 2. 6. 2019
Neděle Exaudi VP
Miroslav Erdinger
Text: Mat. 9, 35-38
36Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.
37Tehdy řekl svým učedníkům: "Žeň je velká, dělníků málo."
38Proste proto Pána žně ať vyšle dělníky na svou žeň!"
Kázání.
Milé sestry, milí bratři,
je to velmi smutná představa. Rozsáhlé pastviny, členitá země, plno úskalí a nebezpečí. Dravá zvěř, rokle a propasti, nečekané nástrahy. Stádo hnané divokou zvěří a mračny hmyzu, drásáno trny a křovinami, unavené a vyčerpané. Bloudící ustrašené ovečky, vylekané ovečky, které hledají dobrou pastvu a bloudí a bloudí. Ne, nemají hlad, vždyť pastviny jsou nedozírné. Hlavy skloněné, přežvykují, pobekávají. Jedna si zaklesne nohu mezi kameny, nejde vyndat, zůstane tam. Jiná spadne do strže. Jak tak šla, nezvedala hlavu, tráva byla dobrá a ona nedávala pozor. Další naopak pozor dávala a ještě upozorňovala další. Jenomže jak tak dávala pozor, aby se nestalo nic druhým ovcím, nevšimla si, že za keřem číhá šelma. Stačil jeden skok a nejpozornější ovečce byl konec. Bloudící, vylekané stádo. A pastýř nikde. Nikdo nikde, stádo, ponechané na pospas životu. Ovce bez pastýře. Smutná představa. Opusťme nyní stádo bloudících ovcí bez pastýře. Pojďme k člověku. Pojďme k nám.
Ježíš ví, co říká. Nemůže lépe a srozumitelněji vyjádřit situaci lidí kolem sebe, situaci člověka. Bloudící člověk. Člověk vysílený a skleslý. To je Ježíšův pohled na člověka. A není to pohled kdesi z hluboké minulosti. Je to pohled na nás. Komenský v díle Labyrint světa a ráj srdce vidí lidské kolotání až dramaticky bezcílné. Píše: „Ach, přemizerní, bídní nešťastní lidé, toto-liž jest vaše poslední sláva! Toto-liž tolik nádherných vašich činů závěrek! Toto-liž cíl vašich, jimiž se nadýmáte, umění a rozličné moudrostí! Toto-li po tak mnoha nesčíslných pracech a kvaltování žádný ten pokoj a odpočinutí! Toto-li ta, kterouž sobě vždycky slibujeme, nesmrtelnost! Ach kéž jsem se nikdy nenarodil! Kéž jsem nikdy skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach Bože! Bože! Bože! Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným.“ Tak dramaticky a jistě pro mnohé z nás překvapivě vidí a líčí Komenský běh lidský. Lidé plní nepokoje, práce, pospíchání, hledání a zápasů, slz a bolesti, hledání nekonečného. Hledání lásky, hledání pokoje, hledání pochopení, přijetí a lidské porozumivé blízkosti. Lidé vysílení a skleslí. Jako ovce bez pastýře.
Sestry a bratři, to je ale přece k neunesení. To se chce také spolu s Komenským říci: “Kéž jsem se nikdy nenarodil.“ Jaký to má smysl takový život? A jestliže nyní zjišťujeme onu obtížnost života, pak se musíme ptát, jak dál a proč dál a s kým dál. Jak naložit s dalšími dny, které nám budou dány. Vždyť cesta ovcí nemůže být cestou naší. Putování se skloněnou hlavou, prodírání se houštinami života, hledání a přijímání potravy, čekání, až nám někdo ukáže cestu, až půjde někdo před námi a bude nám prošlapávat cestu. Ne, cesta ovcí nemůže být cestou naší a Ježíšova slova k takovému řešení ani neukazují. Nejde zde o bezejmenné stádo, jde zde o Boží lid, o ty, kteří se přijímají jako projev Boží stvořitelské vůle, kteří nesou znamení Boží blízkosti. Stádo je biblickým obrazem pro Boží lid a pastýřem byl Bohem vyvolený král a ochránce. A to je veliký rozdíl. Hlásit se k Božímu lidu znamená jasné rozhodnutí. Ten, kdo se rozhoduje, že bude někam patřit, rozhoduje se tak po úvaze nebo také srdcem, intuitivně, ale rozhoduje se vědomě. A rozhoduje se sám za sebe. Je omyl domnívat se, že mně připraví štěstí někdo jiný, že mi najde řešení pro mou cestu někdo jiný, že za mě rozhodne někdo jiný, že někdo jiný převezme odpovědnost za můj život. Pán Bůh netahá za provázky, aby nás vedl jako loutky, ani nikdo z lidí nás takto nemůže vést. Máme-li být skutečně šťastni, nemáme-li ztratit svoji lidskou důstojnost, toužíme-li po kvalitním životě, ve kterém si budeme sami sebe vážit, pak to budeme my sami, kteří se budeme rozhodovat. Nebude to jistě vždy dobré rozhodnutí, někdy bude dobré, jindy docela špatné. Ale bude to rozhodnutí naše, za které nikdo jiný nemůže převzít odpovědnost. A my tu odpovědnost také na nikoho jiného nemůžeme přenést. Špatné rozhodnutí nám paradoxně může ukázat k naší vlastní hodnotě, sebedůvěře, která se nebojí přiznat vlastní slabost. Jak napsal benediktýnský německý mnich Anselm Grün: „Sebedůvěra mi umožňuje být i slabý. Pocit vlastní hodnoty není nafoukanost, je to mnohem spíše cit pro vlastní cenu ve všech slabostech a mezích.“ Být součástí Božího lidu, být součástí Božího stáda neznamená ani kolektivní odpovědnost ani zbavení se odpovědnosti sama za sebe. Naopak uprostřed mnoha jiných být a zůstat svůj a nést odpovědnost za svá rozhodnutí, která ovlivňují život stáda, tedy společenství, kam patříme, ale především náš vlastní život.
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byly vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Ptáme se: „Jakou roli v tom našem životě, v našem rozhodování, v našem uvědomování si sama sebe hraje Ježíš?“ Ježíš vidí onu skleslost a vysílenost a projevuje lítost. Ne, není to žádná ponižující lítost. Je to lítost účinná, která je základním rysem Ježíšova jednání. Nejen na rozdíl od svých protivníků ale také na rozdíl od svých učedníků nemůže vidět bídu, se kterou se setkává, aniž by se nepohnulo jeho srdce. Připomeňme si. Ježíš obchází města i vesnice, učí v synagogách, káže evangelium Božího království, uzdravuje nemoci. Ježíš účinně zasahuje do života. Ale ne nějak staticky, ne tak, že by člověku vyřešil jeho situaci, ale tak, že učí a káže a také uzdravuje. Můžeme říci, že je jakýmsi účinným pomocníkem, asistentem, podporujícím, doprovázejícím. Není řešitelem.
Ježíš učil a kázal. Nečteme, že odstraňoval. Nabízel pomoc, ukazoval směr, byl tím pastýřem, na kterého se může stádo orientovat. Evangelium království, které Ježíš kázal, byla dobrá zpráva o tom, že všechno to rozhodování a nesení odpovědnosti a hledání, všechny zápasy, všechna rozhodnutí ta dobrá i ta špatná, ten poslední smysl všeho našeho usilování bude v posledu znám až před Božím trůnem, až v novém věku, v Božím království. Proto není na místě rezignace, proto se nedoporučuje nic vzdávat. V každé době, v každém věku a v každé situaci lze očekávat změnu, to nové, dobré, nepoznané. Vždyť řečeno s apoštolem Pavlem – nyní poznáváme jen částečně, ale potom poznáme plně. Za to jednou plné poznání to stojí.
Ježíšova lítost ukazuje, že Ježíši na člověku skutečně záleží. Nechce, aby člověk zůstal ve své skleslosti a vysílení. Vidí, že bídy a prázdnoty je příliš mnoho a těch, kteří by pomáhali, nabízeli možnosti, zvěstovali evangelium království, je málo. Učedníci proto dostávají úkol a snad nás překvapí, jaký. Ježíš nenařizuje učedníkům: Starejte se, buďte Božími nástroji, Božími dělníky, na vás to všechno leží i to, jak dopadne žeň, jak dopadne člověk u Božího soudu. Neříká učedníkům, aby šli a sami hledali ty nejlepší, ty správné. Ne, to Ježíš neříká. „Proste pána žně.“ Jinými slovy modlete se, ať Bůh sám vyšle. Vy nebudete rozhodovat, kdo je vhodný a kdo ne. Vy sami jste vhodní, vy jste přijali pozvání ke službě, vy jste se již sami rozhodli. Nyní ať Bůh vybere další, kteří se také sami rozhodnou. Kteří buď řeknou k Božímu pozvání ano. A nebo také ne. Proste za to. To stačí. Bůh slyší.
A již to není jen bezvýchodné bloudění, již je to smysluplné putování s Kristem. Již to není pohyb stáda, již je to cesta člověka. Jak vypadá podle Komenského? „To když já dopovím, ozve se mi zprostřed trůnu Spasitel můj Pán Ježíš a rozkošnými těmito ke mně slovy promluví: Nebojž se, milý můj, já s tebou jsem, tvůj Vykupitel, já utěšitel tvůj, neboj se. Aj, nepravost tvá odňata jest od tebe, a hřích tvůj zhlazen. Raduj se a plésej, nebo jméno tvé mezi těmito napsáno jest. Když mi věrně sloužiti budeš, jako jeden z těchto budeš. Cos viděl koli, užij toho k bázni mé a větší věci nad tyto uzříš časem svým. Ostříhej se jen v tom, k čemu jsem tě zavolal, a jakť jsem cestu k slávě této ukázal, tak ní kráčej. Buď v světě, dokud tě tam nechávám, poutníkem, podruhem, příchozím a hostem, u mne pak zde domácím mým. Právo nebešťanství tobě se dává.... Odejdiž již, milý můj, a stůj v losu svém až do skonání svého, užívaje potěšení, k němuž jsem tě přivedl, s radostí.“
Milé sestry, milí bratři. „Když viděl Ježíš zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ Ježíš vidí i nás. Nás jedince, naše rodiny, tento sbor, církev. Amen.