Bohoslužby Mělník 4. 2. 2024
Bohoslužby Mělník 4. 2. 2024
Neděle sexagesimae - 1. neděle v měsíci, VP
Miroslav Edinger
Varhany: Marie Kejřová
Viola, housle: Vít Novotný
Kytara, banjo: Jan Karnolt
Služba presbytera: Lenka Pašková Špeciánová
Služba kurátorky / místokurátora: Jana Jahodová
Nedělní škola:
Preludium:
Vstupní píseň: 260, 1 Samému Bohu chvála čest
Introit: Ž 66, 1b – 4 + 20
Hlahol Bohu, celá země! 2 Pějte žalmy k slávě jeho jména, jeho chválu šiřte chvalozpěvem. 3 Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy! Pro tvoji nesmírnou moc se vtírají v tvou přízeň i tví nepřátelé. 4 Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy, ať zpívá žalmy tvému jménu. 20 Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel.
Pozdrav: Vítám Vás, milé sestry a milí bratři, ke slyšení Božího slova v neděli sexagesimae, osm neděl před velikonocemi. Zdravím Vás apoštolským pozdravem: Milost Vám a pokoj…
Píseň: 172, 1 – 3 + 20 – 23 Vzdejte Pánu slávu, čest
Modlitba:
Čtení: Jan 1, 1-14
1 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. 2 To bylo na počátku u Boha. 3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. 4 V něm byl život a život byl světlo lidí. 5 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. 6 Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. 7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. 8 Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. 9 Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. 10 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. 11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. 12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. 13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. 14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Nedělní škola:
Píseň: 313 Ozvi se, Pane můj
Text: Kaz 7, 21 – 22
21 Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok. 22 Sám v srdci víš, žes i ty častokrát zlehčoval druhé.
Kázání:
Milé sestry, milí bratři,
základním prostředkem mezilidské komunikace je slovo. Používáme slova, abychom se mezi sebou dorozuměli. Sdělujeme si jejich obsahy, popisujeme jimi situace, také emoce jimi vyjadřujeme. Kdo není němý, kdo se v dětství naučil používat slova, již je používá do konce života. Zkrátka slovo nás provází od dětství neustále. Mluvíme a mluvíme. Slovům přikládáme velký, můžeme říci, že zásadní význam. Slovo, to je v lidském jednání závažná skutečnost. Slovo má moc. Může být prostředkem potěšení a radosti, povzbuzení a probuzení naděje, zkrátka může vytvořit pozitivní události. Stejně tak ovšem může zraňovat člověka, ponižovat ho, urážet ho. Může být projevem hrubosti a nekulturnosti, pohrdání, může mít dokonce pro člověka smrtící účinek. Používání slov mnoho vypovídá o člověku, jeho charakteru, jeho myšlení, vztahu k jiným lidem. A všimněme si, kolik lidí dnes na různých politických mítincích sprostotě a hrubosti tleská, připojuje se k ní. Sprostota a hrubost těch, kteří vystupují na různých náměstích, legitimizuje sprostotu a hrubost davu. Je to velmi nebezpečné. Je to účelové a je to, žel, chytlavé.
Co to je, co vede člověka k přiměřenému užívání slov, k dobrému zvažování, co říct a co ne? Všichni to známe. Je to moudrost. Moudrý člověk zvažuje dopad svých slov, přemýšlí o svém mluvení, hledá míru množství slov, která řekne a kde je řekne. Slova mají v různém prostředí různý dopad.
Jsme zahlceni záplavou slov. Nejen těmi, která říkáme, ale také a snad především těmi, která dopadají k našim uším, vnímá je naše duše, naše nitro, nějak na ně reaguje. A člověk si musí v té záplavě slov udržet nadhled, aby na všechna slova nereagoval, nenechal se jimi určovat, zraňovat, aby se nestal vztahovačným, přecitlivělým. Vždyť tolik slov je řečeno bezmyšlenkovitě, bez rozumu, v jakémsi podivném toku slov bez konce.
A tak také o tom všem jsou promyšlená, Duchem Božím vedená slova bible. Vedou nás k té biblické moudrosti, vedou nás k přemýšlení o našem mluvení, o námi vyslovovaných slovech. Ale také nás vedou k nepřeceňování slov, která slyšíme. Všechna lidská slova mají v dopadech svůj limit.
„Ani všem slovům, která se říkají, nepřikládej význam, neber si je k srdci, nevšímej si jich,“ četli jsme. Ne všechna slova, která jsou vyřčena, mají v sobě věcný obsah. Slova mají také funkci vztahovou, socializační, běžně komunikační. Jejich obsahová hodnota není tím podstatným, proč jsou vyslovována. Někdo se ptá, jak se máme, a ani nečeká na odpověď. Kolikrát ho to ani nezajímá. Je to jen jakási společenská fráze. Jiný projevuje soustrast a řekne, že nám přeje soustrast a nedojde mu podivnost takového přání. Je to ovšem neškodné, takové mluvení. Je ale ještě jiné mluvení, kterým člověk škodí. V evangeliu podle Matouše slyšíme Ježíše říkat: „Zasaďte dobrý strom a jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom a jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ Pokusme se, milé sestry a milí bratři, podle těchto slov zvažovat, co říkáme a podle nich také poslouchejme slova druhých lidí. Slova politiků a lidí, všelijak u moci postavených. Co nám ta slova říkají o jejich srdci?
Je to od kazatele velmi dobrá rada, nepřikládat všem slovům, která slyšíme, váhu. Mnohá žádnou váhu nemají a mohou ublížit, zranit. Jeden moderní výklad (Čapek) říká, že „když člověk neposlouchá, co druzí říkají, tak nemůže být zraněný jejich slovy. Všímat si takovýchto slov znamená negativně ovlivnit celkové nezírání moudrosti. Dát na řeči je krokem pryč od moudrého jednání.“
Ten text nás ovšem nenechává jen u těch, kteří mluví a mluví… On nás také vede k nám samým. K jakémusi nahlédnutí do sebe. K sebereflexi. „Vždyť víš, že jsi také zlořečil druhým.“ Nabízí se varování: Nesmýšlej o druhých špatně, nezlehčuj je, nemluv o nich špatně, protože se ti to může vrátit. Zde vstupuje do hry ono: co rozséváš, to budeš sklízet. A také upozornění. Nemusíš si všímat něčeho, co říkají druzí. Protože tebe ta slova nepoškozují, o tobě nic nevypovídají. Poškozují toho, kdo ta slova říká a o něm vypovídají mnohé. Je to jak, když na nás někdo křičí. Ve skutečnosti nekřičí na nás, křičí na sebe, na svou slabost, neschopnost, nespokojenost. My jsme jenom zrcadleným terčem.
Tak se ptáme: Mluvit nebo raději mlčet? Ani jedno nesmí být extrémem. Je třeba vážit slova. Mlčením se nikam nedostaneme, neuváženým mluvením se dostaneme třeba do konfliktu, ale ne někam dál.
Ve čtení jsme slyšeli o Slovu, které je nezpochybnitelné. Slovo tvůrčí, Slovo tvořícího Boha. A slovo byl sám Bůh. V něm byl život a život byl světlo lidí. A to slovo je dostatečné, je zachraňující. Svítí ve tmě a tma je nepohltila. Svítí na naše cesty, svítí do našich konfliktů, na naše neuvážená slova, na naše mnohé mluvení, svítí do našeho zarytého mlčení. Svítí do našich životů a životu dává růst, svítí i do naší smrti a bere jí poslední slovo. Tím Slovem k našim životům i k naší smrti je Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. Amen
Píseň: 341 Za dar slova
Modlitba + vyznání vin + slovo milosti: Agenda str. 32
Apoštolské vyznání víry:
Píseň: 362,1 – 6 + 12 Ej nuž lační, žízniví
VP: Agenda str. 33 - 36
Sborová oznámení:
Narozeninová přání:
Přímluvná modlitba:
Píseň: 748 Ó králi věků důstojný
Poslání: Jakub 3, 1 – 12
— Pravá moudrost
1 Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. 2 Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. 3 Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. 4 Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. 5 Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! 6 I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. 7 Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, 8 ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. 9 Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. 10 Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. 11 Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? 12 Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.
Požehnání:
Píseň: 408 Král věčný, nás požehnej